My god (Loki)

16.

„K čemu ti to všechno bude?" Podezíravě se na mě Fury podívá.
„Potřebuju na něčem sedět. Thor sám řekl, že je Loki chytrý. Musí mi věřit, aby mi řekl pravdu. Nebude to během pěti minut. Chce to čas, který mi dáte, že?" Nevině se mu zadívám do jednoho oka. Zajímalo by mě, jestli má pod tou páskou jen díru nebo je tam bulva.
„Ano," odpoví mi, ale jeho hlas zní tak cize. Jako kdyby za něj mluvil někdo jiný a on byl jen ovládanou loutkou.
„Určitě tam jsou kamery, uvidíte a uslyšíte cokoliv. Nemusíte mít strach, že plánuju nějakou lest. Budete nás mít pořád na očích. Chci jen pomoct. Nic víc," snažím se ředitele ubezpečit v jeho rozhodnutí.
„Máš jednu jedinou šanci dokázat mi, že ti mohu věřit, Letty. Jednu jedinou," řekne chladným hlasem, a já si až teď všimnu, že se mnou mluví neformálně. Jeho slova zní jako varování a zároveň jako výzva. Vím, že musím využít tuto šanci naplno. Už jenom kvůli tomu hlasu, co mi říkal, abych našla Lokiho.
„Dobře, ale potřebuju ještě lepící pásku," povím stydlivě. Fury se nad mou prosbou zamračí. Nesměle pokrčím rameny.
„Doufám, že tohle všechno bude mít smysl," rozmrzele vydechne. Ředitel se otočí k agentovi u obrazovky a vydá mu rozkaz, aby splnil mé požadavky. V mé mysli se objeví myšlenka na to, proč mi tohle povolil. I poté krátké chvíli tady mi došlo, že Fury nedělá nic jen tak. Sám musí mít něco za lubem. Moje prosby ho neměli šanci přesvědčit.
„Thore?" potichu oslovím boha. Mé tělo se uvnitř chvěje samou nervozitou. Cosi ve mně chce Lokiho uchvátit. Zjistit každé jeho tajemství, které skrývá. Možná to bude tím, že ten hlas po mně chtěl, abych ho našla, nebo ho jen sudičky osudu vepsali do mého života, aby se mnou kráčel po cestě za poznáním.
„Můj bratr umí dobře lhát, pozemšťanko. Nenech ho se ti dostat pod kůži," přátelsky mě varuje, ale na to je už pozdě.
„Dokáže Loki manipulovat s lidskou myslí i na dálku?" Třeba to byl on ten hlas, který mi říkal až ho najdu.
„Jen málokdy. Tuhle magii se zcela nenaučil," vyvrátí mou domněnku.
„Loki je velice pokročilý v magii a je schopen různých triků, ale mohu tě ujistit, že kontrolovat mysl zvládne jen s opravdovou těžkostí. Nebo tak to bylo před několika lety, kdy jsem si myslela, že zemřel. Měl schopnost vytvářet iluze, klamat smysly a manipulovat s vnímáním reality. Je chytrý a vynalézavý, ale teď je neškodný. Je v cele, která by neměla žádnou magii vypustit ven. Fury mi to odpřisáhl," Thor na mě mluví monotónním hlasem jeho výraz je však plný bolesti.
„Proč sis myslel, že je Loki mrtvý?" zeptám se ho na první otázku, která mě napadne.
„Můj bratr... na Asgardu vypukla válka kvůli němu. Před tím, než spadl z Bifrostu, tak řekl, že to udělal pro mě a otce. Loki.... on se pustil a zmizel ve vesmíru." V očích se mu objeví slzy.
„On chtěl umřít," řeknu zděšeně. Mé srdce se stáhne bolestí. Kdo mu, tak moc ublížil, že chtěl ukončit svůj život?
„A-Ano," vykoktá bůh.
„Zjistil si, kde byl celou tu dobu, co sis myslel, že je mrtvý?" Thor ze sebe vydá tiché ne.
„Takže jsi ho na pár let ztratil z očí a teď je tady bez toho, abys měl tušení proč." Přijde mi, že od doby, co maminka umřela mám spoustu nevyřešených otázek, na které skoro nikdo nezná odpovědi.
„Nenapadlo mě, že by to přežil," povzdechne si Thor, jehož slova zazněla jako výraz hlubokého překvapení a ztráty. V jeho hlasu bylo cítit smíšené emoce, od nevěřícího údivu po pochopení, že Loki byl schopen přežít něco tak drastického jako pád z Bifrostu.
„Co je vůbec Bifrost?"
„„Je to magický most, který umožňuje cestování mezi světy bohů a lidí. Vypadá jako zářící duha. Můj otec ho navrhl," odpoví mu. V tu chvíli mi dojde, že jsem o tom vlastně četla.
„Snažila jsem se o tobě nají nějaké informace, nenašla jsem nic, co by mi potvrdilo, že Odin Lokiho adoptoval jako svého syna. Všude se psalo, že je tvůj bratr doopravdy nepokrevní bratr Všeotce. Proč?"
„Lidé často lžou, domýšlí si věci, upravují příběhy podle toho, jak se jim to hodí, ale doopravdické dějiny bohů mažou ze své paměti," řekne naštvaně. No, aspoň jednu otázku mám zodpovězenou.
„Je jen jeden bůh," skočí nám do rozhovoru Steve čímž mě vrátí zpátky do reality. Stále jsem v řídící místnosti. Stojím u stolu, kde se nachází zbytek Avengerů. Můj otec mě mlčky sleduje. Jeho oči vypadají smutně, tvář má unavenou, plnou starostí. Nevědomy mi padne pohled na zelené náramky. Už necítím žádné výboje, ale stále mě nepříjemně píchá v zápěstích.
„Nebudeš je mít navždycky," upozorní se slovy na sebe Stark.
„Jak se je sundám?" zeptám se s beznadějí v hlase.
„Fury k nim má přístup," odpoví mi jen. Z jeho odpovědi toho však moc nevyčtu. Můj osud je ve výši ředitelovo rozhodnutí, a já jsem jeho pouhým nástrojem. Už chci, aby tohle všechno skončilo. Moje vlastní myšlenky mě zabíjí.
„Proč jsi za mnou nepřišel?" konfrontuji otce před ostatními. Celý týden tady jsem od něj nedostala jediný vzkaz. Nic. Tony se mi upřeně zadívá do očí.
„Letty, víš, že jsem měl moc práce. Situace je komplikovanější, než vypadá. Nemohl jsem prostě..."
„Nemohl jsi prostě jen zavolat? Poslat alespoň jednu zprávu? Mám se neustále ptát Natashi, kde jsi, co děláš?!" skočím mu do řeči s hořkostí v hlase. Mám pocit, že dokonale přehlíží mé pocity a věnuje se jen své sebelítosti z toho, že mě Fury odvedl.
„Letty, vím, že to vypadá..."
„Vypadá to, jako bych tě vůbec nezajímala. Jsi na stejném místě jako já a stejně tě po několika dnech vidím až dnes," znovu ho přeruším. Moje slova jsou nabita bolestí a zklamáním. Tony se nadechne, jako by chtěl něco říct, ale pak se odmlčí. Jeho oči prozrazují vnitřní konflikt.
„Mluv!" vykřiknu. V tu chvíli do mě náramky vyšlou elektrické výboje, já na sobě však nedám poznat ani kapku bolesti. Elektrický impulz prochází mým tělem, ale moje tvář zůstává tvrdá a oči odhodlané.
„Stydím se za to, že jsem tě neochránil, Letty. Měl jsem udělat víc, abych tě uchránil před tím, co se stalo. Vím, že jsem tě zklamal. To, co tu s tebou dělaj, mi ukazuje, jak moc jsem selhal. Lituju toho, že kvůli mně máš na sobě ty náramky, které ti ubližují. Uvěznil jsem tě ve vlastním těle, které jsem stvořil," Tonyho hlas zní upřímně.
„Buď tady pro mě a nezklameš mě," odvětím s pevným hlasem. Moje slova zní jako výzva, ale zároveň i jako prosba. Potřebuji vědět, že můj otec může být tím, na koho se mohu spolehnout.
„Omlouvám se," zašeptá Stark. Rychle ke mně přejde, aby mě vtáhl do pevného objetí, ze kterého nás vyruší příchozí agent s oznámení, že je vše připraveno k výslechu. Jsem ráda, že naši chvilku překazil, protože bych se jinak rozbrečela.
„Skvěle, agentko Romanoff, odveďte Letty k vězňovi," vydá ředitel rozkaz. Odtáhnu se od svého otce a vřele se usměju.
„Starkovi zvládnout cokoliv," povím odhodlaně.

„Dávej na sebe pozor," poví mi zrzka před velkými dveřmi, které mě dělí od Lokiho. Srdce mi bije jako splašené. Je to jakýsi varovný okamžik, kdy si uvědomím, že krok, který právě udělám, může změnit celý průběh mého osudu.
„Je přeci zavřený, nemůže mi ublížit," snažím se slovy uklidnit i samu sebe. Má odvaha zůstala v řídící místnosti.
„Je to tisíc let starý bůh. To, že mu pozemsky je sedmnáct nic neznamená, Letty. Oproti němu jsi stará jen pár hodin. Vyslýchala jsem větší monstra, než je on, ale na něj nic neplatilo. Snažil se mi svými řečmi dostat do hlavy, ale nenechala jsem ho. Neber vážně nic, co řekne," poradí mi. Její slova jsou jako studený větřík, který mi připomíná, že se teď pohybuji v prostoru, kde hranice mezi realitou a nadpřirozenem se míchají dohromady. Kam jsem se to jen dostala?
„Budu v pořádku," slíbím jí. Kdyby se cokoliv stalo, tak mi přeci pomůžou. Pochybuju, že na mě nebude nikdo čekat na chodbě, aby v případě krize zachraňoval posádku.
„Hodně štěstí, holčičko." S povzbuzujícím úsměvem mi stiskne rameno a otevře mi dveře od místnosti. Můj pohled nejdřív padne na sedací pytel, vedle kterého je batoh, v něm asi bude zbytek věcí, co jsem vyžadovala. Horká čokoláda leží na druhé straně sedadla. Strach mě ovládne. Nejsem schopna ze země zvednout pohled k vězni. Ze sevření emoce mě dostane hlasitá rána, když se za mnou zavřou dveře. Leknutím povyskočím čímž zapříčiním pobavené uchechtnutí muže přede mnou. Konečně k němu zvednu pohled.