Little help with love

Díl třicátý druhý

~~ jop, zase jsem vás nechala čekat a mrzí mě to... ale abyste si nemysleli, já to nemám za hodinu napsaný, třeba tenhle díl - a to nebudu lhát - jsem celkově psala a opravovala přibližně 10 hodin... a ne vždycky se mi chce sednout na takovou dobu za notebook a nedělat nic jiného, zvlášť když už mi konečně začaly prázdniny, to snad chápete :) A nemůžu vám slíbit, že další (a zároveň poslední) díl bude nějak extra brzo :( ale když budete vážně trpěliví, zvažuju ještě něco jako epilog, takové něco extra cute a tak :D jinak neustále platí, že vás miluju, vaše Carlie ♥ ~~

„Proč?" vypustí blonďáček z úst skoro bezhlasně se slzami řinoucími se po jeho tvářích, aniž by si toho byl vůbec vědom. Nespouští z chlapce oči. Už nikdy z něj nechce spustit oči, nechce, aby to dělal, aby si ubližoval. Odteď chce být už napořád u něj a ohlídat si ho, už nikdy nechce dopustit, aby se to mohlo znovu stát.

„To se nedá vysvětlit, nepochopil bys to..." broukne. Z pohledu na uplakaného zraněného Nialla je mu smutno. Ale protože za včerejšek a noc si už vyplakal z těla všechny tekutiny, brečet nemůže. Tak tam jen stojí a s výčitkami sleduje Niallovy slzy.

„Všechno přece bylo v pořádku, tak proč? Proč, Liame?" fňuká.

„Bylo..." vydechne, „prostě se to stalo! Včera se stalo hrozně moc věcí a já... to prostě nezvládl. Nechtěl jsem ti ublížit. Nechtěl jsem ti o tom vůbec říkat, protože jsem věděl, že to jen tak nepřejdeš, a přesně jsem si dokázal představit, že budeš plakat, a to je to nejhorší, co jsem mohl dopustit."

Niall zůstane ticho. Neřekne na to nic, jen Liama dál pozorně sleduje a snaží se uklidnit. Alespoň tak, jak v této situaci může. Poutírá si tričkem slzy z tváří a popotáhne. Nakonec se šeptem zeptá: „Jak moc?"

„Tak, aby mi to pomohlo."

„Ale tohle přece nepomůže!" vzlykne s podtónem naštvanosti v hlase. Vyskočí z postele a doběhne za chlapcem, jenž se stále ještě nehnul ode dveří. Prudce ho stiskne do silného objetí, hlavu zabořuje do jeho ramene. Liam mu objetí oplatí jen jednou rukou. Druhou nechá volně podél těla, aby si nepůsobil bolest tlakem na své předloktí. I když si to sám ošetřil a zavázal obvazem, je to moc čerstvé...

A Niallovi hned dojde, proč ho právě svojí levou rukou neobjal, je přeci pravák. S výdechem povolí své pevné sevření, ale zůstane blízko u něj a hlavu nechá položenou na jeho rameni. Jednou rukou sjede jen velmi lehkým dotykem po jeho uvolněné paži až dolů k prstům, a pak si ji najde i druhou rukou a lehce ho jen drží a hladí po prstech a v dlani.

„Můžu?" šeptne slabě a co nejopatrněji a velmi pomaličku se pokouší vyhrnout rukáv od chlapcova svetru. Liam se ošije a rukou ucukne.

„Nechci," vydechne roztřeseně. Nejen proto, že se za jizvy stydí, ale také nechce, aby je viděl právě Niall, nechce ho tím zranit víc, než už to udělal nechtěným přiznáním.

Po jeho cuknutí nastane na několik dlouhých minut ticho. Smutné ticho. Niallovi sem tam unikne pár slziček, které se vpíjí do Liamova svetru na rameni, kde má chlapec neustále položenou hlavu. Starší vděčně přijímá něco jako objetí a nechává chlapce tisknout svoji ruku v jeho dlaních. Líbí se mu to, cítí se o dost lépe, když v dotyku cítí chlapcovu něžnou péči stejně tak, jako v těch dvou týdnech, co se o něj Ni staral. Přesně to, co potřeboval a co mu Zayn svým dotekem nikdy nedával.

„Já... přišel jsem si z tebe jen udělat zpovědničku..." přeruší ticho nakonec Liam, aby se dostal k původnímu záměru své návštěvy tohohle pokoje. Stejně jako před dvěma dny Niall, už začínal mít pocit, že zešílí, když o tom někomu neřekne. Ani to, co si udělal na předloktí, mu nepomohlo uvolnit se tak, jak doufal. Potřebuje to s někým sdílet a rychle mu došlo, že je to Niall, který jediný mu může pomoci. Znovu.