Little help with love

Díl druhý

~~ Díly jsou zatím krátké, vím, popravdě ani nechci slibovat, že budou delší, líp se mi takhle ten děj rozděluje, přeci jen kluků je hodně, shippů bude taky. Zato se budu snažit psát víc a víc přidávat. Ačkoliv vím, že to není světoborné dílo :) Jen mě nějak napadl ten ship Styles&Hemmings (btw maj ti dva shipname? :O) no a díky Olivoušovi to tu je a díky ní taky dál píšu, ačkoliv jsem to chtěla smazat... tak snad, třeba se z toho ještě něco vyklube :) Děkuju moc všem ♥ ~~

„Lu-kee,“ promluví po blonďákových slovech, stále zaražený z polibku. Oči vytřeštěné, pohled zabodnutý neurčito kam. Nechápe chlapcův záměr, vždyť… vždyť moc dobře ví, že je zadaný, tak proč ho líbá? Proč ho svádí?

„Prosím,“ špitne. Pomaličku rukama sjíždí po Harryho bocích a pak zase vyjíždí nahoru s lemem trička mezi prsty, přičemž mu hledí do zelenkavých zmatených očí, které jsou upřené na blonďákovy rty, protože tím, jak si hraje s piercingem, přitahují pozornost.

„Počkat, počkat,“ zastaví ho kudrnáč rychleji, než se dostane s tričkem jen nad pupík. Donutí se odtrhnout pohled, odstrčí jeho drobné dlaně od svého těla a vyklouzne od baru, aby nebyl stále utištěný mezi ním a Lukovým tělem. Přejde po místnosti pár kroků dál a chlapec pohrávající si s piercingem se po něm otočí, čekaje další slova.

„Harry?“ promluví skoro bezhlasně a v tom se oslovený otočí čelem k němu ze vzdálenosti několika kroků se zamyšleně zamračeným pohledem.

„Ty mě jako fakt chceš?“ ptá se narovinu.

„N-ne,“ vyblekotá. Zaráží ho Harryho pevný tón hlasu.

„Jakou pomoc, sakra?“ zvýší hlas.

„Um, nic. To je jedno, neřešme to,“ zkusí.

Harry se však nedá odbýt: „Řekni, Hemmings!“

„Já…“

„No?“

„Zamiloval jsem se… asi…“ promluví, a když staršímu padne čelist v úžasu, rychle dodá: „Ale ne do tebe, to ne… To je jedno, prosím, kašli na to, jen se chci opít.“

„Dobře, zapomenu na tohle,“ souhlasí Harry, „a souhlasím i s opitím se. Ále!… až mi řekneš, kdo to je.“

„To je jedno, prosím,“ kníká. Harry si však dál stojí za svým, tak Luke tiše šeptne jméno svého kamaráda. Rudý je v té chvíli snad až na zadku a pohled má raději skloněný ke svým propleteným prstům.

„Aha, tak tenhle malej buzerant se ti líbí,“ zazubí se kudrnáč.

„Stylesiiii,“ zamručí. Nechce o tom mluvit střízlivý. Opilý se vykecá, ale střízlivý mluvit odmítá. „Pojďme se opít a řešit kraviny.“ A navíc opilý bude Harry mnohem svolnější a Luke se toho, pro co si přišel, vzdát nehodlá…

A Harry, ačkoliv mu to vrtá hlavou, nakonec souhlasí.

-

Během ani ne hodiny jsou oba opilí přesně tak, jak Luke zamýšlel. On sám ani ne tolik, jako Harry. Válí se na posteli a hystericky se smějí skoro všemu, co řeknou, i když to vlastně vůbec vtipné není. Válí se i po sobě a tak trochu se k sobě tulí, aniž by jim to docházelo, Harrymu rozhodně ne.

Ale Lukovi asi ano, protože si pořád dobře pamatuje, proč přišel. Jenom dlouho čekal na správnou příležitost, která se mu teď, když leží skoro na něm a koukají na sebe mlčky z několikacentimetrové vzdálenosti, naskýtá.

„Že mi pomůžeš?“ šeptá se smutnýma očkama. „Že jo, Hazz?“

Harry se opile zachichotá a skloní hlavu, což mu udělá druhou bradu. Alespoň líp vidí na to blonďaté kotě, co leží zapřené o jeho hruď a žádá si jeho pozornost.

„Jak přesně pomoct po mě chceš?“ skousne si ret.

„Jenom malililičko,“ ujistí ho ještě jednou mladší, než se něžně vpije do jeho rtů.

„Počkej, Lukee, to nejde,“ brání se Harry rozumně, ačkoliv jeho tělo reaguje opačně. Rukama si na sobě blonďáka pevně podrží a natáhne krk pro další polibky.

Luke už odmítá cokoliv říct, prostě Harryho líbá, chce jen jedinou věc…