Proč zrovna on ? - POZASTAVENO

Příliš mnoho otázek

Z pohledu Jasona:

Jel jsem s otcem dřív, tak jak jsem slíbil Wendy. Už si zase broukal písničky, ale já jsem to tak ani neregistroval. Bylo mi to prostě jedno a navíc jsem byl zvědavej na to co mi odpoví Wendy. Skoro celou noc jsem nespal a přemýšlel nad otázkáma, na který se jí pak zeptám.

Byli jsme před školou a já jsem vylezl z auta. Šel jsem do školy a jelikož jsem nevěděl kde se to zasedání koná, stavil jsem se v ředitelně. Tam mi zástupce řekl, že to je v druhém pavilonu, třetí dveře vlevo.

Šel jsem tak, jak mi poradil a zaklepal na dveře. Chvíli bylo ticho, ale pak mi přišla otevřít malá zrzka a zřejmě nevěděla jestli mě má pustit dovnitř nebo mi zavřít dveře před nosem.

„Elizabeth kdo je to?“ zeptal se mně známý hlas.

„Nějaký kluk asi z druháku,“ řekla ta Elizabeth a já uslyšel kroky směrem k nám.

„Jasone, jsem ráda, že jsi přišel,“ řekla Wendy a já se na ní usmál.

„Vždyť jsem ti to slíbil,“ řekl jsem a ona se usmála ještě víc. Vešli jsme do třídy a já si všiml jen dvou kluků, jinak samý holky. Všechny se na mě dívaly a usmívaly.

Posadil jsem se vedle Wendy a čekal až něco řekne. Místo toho začala klepat tužkou do bloku, ve kterém nebylo nic napsáno. Potom se nadechla a po dlouhé době promluvila.

„Takže, copak jste vymysleli od posledního zasedání,“ řekla a rozhlídla se po ostatních.

Přihlásily se naráz čtyři holky v dresu školních roztleskávaček. Wendy si upravila účes a řekla: „Abbie, Rose, Sofie, Katy, copak chcete říct.“ Při tom každé postupně oplatila pohled.

„No nás napadlo, že bychom mohli uspořádat podzimní ples,“ řekla Sofie.

„Lidi si nás víc všimnou,“ řekla Katy.

„A pak by se aspoň nesmáli,“ řekla zase Abbie. Teď už zbývala poznámka jen tý poslední. A jako vždy jsem měl pravdu.

„Neukazovali by a nepomlouvaly nás,“ řekla nakonec Rose.

„Vám to snad vadí?“ zeptal jsem se.

„Co prosím?“ zeptala se Katy.

„No jste roztleskávačky. Nemůže vám přece vadit, když si na vás lidi ukazují nebo snad jo?"

„Jistě, že nám to nevadí. Ale my jsme nemyslely sebe, ale ostatní," řekla Abbie.

„Aha, takže myslíte třeba mě?" vložila se do toho Wendy.

„Ne předsedkyně, tak jsme to nemyslely," řekla Sofie na obranu.

„Já myslel, že se ti nelíbí, když ti někdo říká předsedkyně."

„Tady je to něco jiného," řekla Wendy a koukla se na ty holky „Máte ještě nějaký plán? Třeba téma toho plesu?"

„No, mohl by to být něco jako ples z 18. či 19. století," řekla Rose.

„Dobrá tedy. Pokud je to všechno, můžete jít do svých tříd. Na dalším zasedání si řekneme něco víc o plesu, pokud nám ho paní ředitelka dovolí. Mějte se hezky, " řekla Wendy a všichni se zvedli. Když si vzali svoje batohy a odešli ze třídy, zeptal jsem se Wendy na moji první otázku.

„Takže, mám pár otázek. Byl bych rád kdybys mi na ně odpověděla."

„Tak sem s nimi, ale jestli mi přijdou nepřijatelné, tak ti neodpovím," řekla a já jen přikývl.

„Dobrá, první otázka: Jak to, že ještě nikdo nepřišel na to, že jsi dcera boháčů?"

„No, tak já nikomu na potkání neříkám kdo jsou moji rodiče. A nevím proč by to měl někdo vědět."

„Dobře, další otázka: Proč se o tebe tak moc zajímá Jeremy?"

„Protože jsem s ním na konci prváku chodila a pak ještě prvních čtrnáct dní o prázdninách."

„Bože a proč?"

„Protože jsem byla do něj zamilovaná. Ty jsi snad nikdy nebyl do nikoho zamilovaný?"

„Jo byl a dvakrát, ale o tom se nechci teď bavit. Další otázka: Proč jsi předsedkyně ŠR?"

„Baví mě to a líbí se mi, když mám nějakou zodpovědnost."

„Aha, za jak dlouho zvoní?"

„Za tři minuty. Máme první hodinu Angličtinu, zrovna tvého otce."

„To nevadí, on ví, že jsem tady. Navíc když přijdeme na hodinu o dvě minutky později, nic se nestane."

„Dobře, máš je ještě nějaké otázky?"

„Jo mám jich docela ještě dost. Tak jdeme?"

„Jistě, ale půjdeme kolem ředitelny. Musím jim dát klíče od téhle učebny," řekla a zvedla se ze židle. Já jsem udělal totéž a vyšel jsem z učebny. Wendy ještě před odchodem zavřela okna a pak učebnu zamkla. Šli jsme vedle sebe bez jediného slova. Zřejmě se Wendy začala nudit a tak si broukala nějakou písničku. Nejdřív jsem nevěděl, co to je, ale pak mi to docvaklo.

„Ty si broukáš Bullet od Hollywood Undead?"

„Jo, jak jsi to poznal?"

„No tak trochu je poslouchám."

„Vážně?" vykřikla nadšením. „Tedy opravdu? A byl jsi někdy na jejich koncertu?"

„Jo byl jen jednou. Otec mi to víckrát nechtěl dovolit."

„Ty se máš, kéž bych taky na jeden mohla."

„Víš ty co? Až tu zase někdy budou, vezmu tě na ně."

„Vážně? To by jsi udělal?"

„No jistě, ber to jako slib, že nikomu o tobě nic neřeknu."

„Dobrá tedy. Ale co když ty lístky budou drahý? A co když mě taťka nebude chtít pustit?"

„Tak za prvé. Když tě nebude chtít pustit, tak mu řeknu, že před i po skončení koncertu tě odvezu já v bezpečném autě a kdyby se nekonal koncert tady, ale kousek odsud, muže ti zamluvit pokoj v hotelu a tam se vždycky přes recepci dá zjistit v kolik se host dostal do pokoje. A za druhý tvoji rodiče by ti peníze na to dali. A pokud ne, budu ochotný rozbít prasátko a zaplatit to za tebe."

„No to si děláš srandu? To nemyslíš vážně?"

„Ale ano myslím," řekl jsem a sladce se usmál. Moc mi to nejde ale snad to zapůsobí.

„Známe se dva dny a už se mi zdá, že ti můžu říct cokoliv."

„To rád slyším. Ale měli bysme si pospíšit za chvíli už zvoní."

„Vždyť už jsme u ředitelny," řekla Wendy, zaklepala na dveře a po vyzvání vstoupila. Dala tam klíče a rovnou se zeptala na ten ples. Paní ředitelka ho schválila a pak jsme šli do třídy po cestě jsme se ještě bavili o Hollywood Undead a našich oblíbených písničkách. Tak se mi zdá, že mezi námi bude něco víc.

A je to tu. Po dlouhém přemýšlení, co bych vám sem mohla napsat,  jsem nakonec v hodně pozdních hodinách nebo spíš v nekřesťanských hodinách, dopsala tuto část. Omlouvám se, za všechny chyby, které mohou být v této i v jiné části. Mám zapnutou T9 a nechce se mi ji vypínat, ale pak mi to přepíná nesmysly a buď je opravím nebo si jich nevšimnu a nechám je tam. Doufám, že se vám povídka stále líbí. Potěší komentář i vote. :D ;]