Proč zrovna on ? - POZASTAVENO

Tohle je mazec

Z pohledu Wendy:

Dorazili jsme do třídy, když byly dvě minuty po zvonění a všichni se na nás zvláštně dívali. Z první lavice se na mě naštvaně dívali Jeremy a Lucy. Tady bude někdo asi naštvanej. Ups, nevadí. Jason si toho zřejmě taky všiml, protože se začal smát, ale pak ho smích přešel.

Koukal se na nás totiž i jeho otec. Jason otevřel pusu, aby mu něco řekl, ale já ji otevřela dřív.

„Pane učiteli, my jsme byli v ředitelně, já kvůli nadcházející události díky Školní Radě a Jason se chtěl asi na něco zeptat. Potkali jsme se tam a pak jsme šli společně do třídy," řekla jsem a Jason se na mě překvapeně podíval. Jen jsem se na něj usmála, nečekala na odpověď od učitele a šla si sednout na svoje místo.

Adam se za mnou smál tak hodně, až jsem si myslela, že se smíchy počůral. Teprve teď jsem si všimla, že když se směje, tak se mu dělají vedle očí slabé vrásky. Zasmála jsem se tomu a všimla si, že se na mě učitel kouká.

„Řekla jsem něco špatně?" zeptala jsem se se zdviženým obočím.

„Ne nic, jen jsem ... teda měl jsem vědět, že máte dneska zasedání. Proč mi to nikdo neřekl?"

„Asi na to zapomněli," řekl Jason, který si už stihl sednout na svoje místo.

„Asi ... takže děti, otevřete si učebnici na straně 23 a začněte si opisovat zadání 5. Když ho dopíšete, přeložíte ho. A až to budete mít, tak mi to odevzdáte," řekl učitel a sklopil zrak k papírům, které měl na stole. Začala jsem psát a pak jsem ucítila na zádech lehké poklepání. Otočila jsem se a koukala do šedých očí toho dotyčného.

„Copak potřebuješ Jasone?" zeptala jsem se ho. On se jen usmál, napsal něco na papír a pak mi ho dal. Vzala jsem si ho a na něm bylo napsáno:

Co děláš o přestávce? J.

A já mu odepsala:

Abych řekla pravdu, tak nic. (^.^) W.

Dala jsem mu to zpátky a on se usmál. Začal tam něco škrábat a pak mi to podal zpět.

Tak to jsem rád. Pokud znáš nějaký tajný místo, tak bychom tam mohli jít. Nechceme přeci, aby se někdo dozvěděl něco, co nikdo nesmí vědět.
PS: Píšeš dobrý smajlíky. J.

Usmála jsem se tomu a odepsala jen:

Dobře a děkuju. (＾ω＾) W.

Dala jsem mu to opět zpátky a pak jsem dopsala zadání. Zvedla jsem se a dala sešit učiteli. Ten se na něj podíval, oznámkoval a vrátil mi to s úsměvem. Taky jsem se trochu usmála a vzala si sešit.

Šla jsem k lavici, kde seděl na mém místě Jeremy. Chtěla jsem mu něco říct, ale přerušil mě třídní.

„Děti musím jít nutně do kabinetu. Hned se vrátím a pokud zjistím, že tady někdo dělal bordel, tak to nedopadne dobře. Jo a Wendy, postarej se tu o to. Klidně pojď sem za katedru a ostatní, buďte zticha."

Potom odešel ze třídy a já šla za katedru. Jeremy se zvedl z mého místa a šel ke mě.

„Ahoj Wendy, proč jsi mě včera nepustila k tobě domů?" zeptal se s puppy eyes. Moc to neuměl.

„A proč bych to měla dělat? Uvědom si konečně, že nejsi můj kluk a ani jím už nebudeš. Chápeš?"

„Asi jo," řekl a odešel si sednout.

Z pohledu Jasona:

Dost jsem se divil, že nám to otec uvěřil. No technicky vzato nemohl vědět, co jsme přesně dělali. Po tom co odešel, se mě začal Adam vyptávat na včerejšek.

„A co chceš slyšet?" zeptal jsem se ho.

„Úplně všechno, do nejmenší podrobnosti."

„Nic se nestalo."

„Tak ty máš na dosah ruky předsedkyni a nic nezkusíš?"

„Přesně tak. Proč bych měl být hned hladový po jejích polibcích a pak se s ní třeba rozejít, když ji můžu líp poznat a být její kámoš."

„Tak hladový po polibcích?" řekl Adam s hlasitým smíchem.

„Perkinsi, přestaň se tak blbě smát nebo budeš první, kdo bude napsaný na tabuli," řekla Wendy a pak se na mě podívala.

Usmál jsem se na ní, ale ona nehnula ani brvou. Zato její oči dělali přesný opak. Zdálo se mi, že jiskří a snaží se ukázat něco na povrch. Mám se na co tešit.

Zazvonilo a otec se vrátil do třídy. Když zjistil, že nikdo nic neprovedl, propustil nás ze svých drápů. Díky bohu.

Šel jsem na chodbu a čekal na Wendy. Ta přišla chvíli po mě. Koukla se mi do očí, otočila se a šla směrem k ředitelně. Já jsem šel za ní a opravdu, šla do ředitelny. Asi si šla půjčit klíče od nějaké učebny.

Vyšla zase ven a v ruce měla klíče od učebny K-8, teda co jsem si všiml na štítku. Šli jsme do stejnýho pavilonu, kde bylo předtím zasedání. Šli jsme o dvě třídy dál. Tam jsme se zastavili a Wendy odemkla dveře. Uvnitř to nevypadalo jako ve škole. Měl jsem otevřenou pusu a Wendy si toho zjevně všimla. Usmála se a pak promluvila.

„Zavři tu pusu, když se divíš. Už jsem ti to říkala včera."

„Jo já vím, ale tohle je mazec. Jakto, že je tahle učebna tak útulná?" zeptal jsem se a znovu se rozhlédl po místnosti.

Byla do fialova vymalovaná a u okna byly závěsy bílé barvy. Pod oknem stálo světle fialové křeslo a vedle něj stejné, trochu tmavší barvy. Před nimi byl malý stoleček a na něm cukřenka. Na levé straně byla kuchyňská linka a na ní byl kávovar Dolce Gusto. Vedle kávovaru byly druhy kávy v krabicích. Byla tam i čokoláda od Milky.

„To protože to není jen tak obyčejná učebna. Je to jediná místnost, která je moje. Taťka mi jí koupil, abych se prý cítila líp ve školních prostorách a abych si tu psala úkoly. Jsi jedinej kdo o týhle místnosti ví, takže bych byla ráda ..."

„Kdybych to nikomu neřekl, chápu," dořekl jsem za ní a sedl si na to tmavší křeslo.

„Nechceš udělat kafe?" zeptala se mě když byla u něčeho, co vypadalo jako malá lednička.

„Jo a rád. Mlíko a cukr, prosím."

„No jistě, budu pak muset říct školníkovi, aby mi sem dal mléko."

„A proč?"

„Protože si dělám stejně kafe jako ty."

Tak je tu další část. Doufám, že se bude líbit. Můžete zanechat koment nebo vote. Jo a ještě něco. Všem vám děkuju. Jak za komenty tak za vote. Moc děkuju. ;D :)