Proč zrovna on ? - POZASTAVENO

Ty jsi anděl?

Z pohledu Jasona:

Probudil jsem se v sedu, v posteli a v bílé místnosti. Na celém těle jsem cítil bolest, ale nepamatuju si proč.

Před sebou jsem viděl dívčí postavu v bílém tílku a hnědé vlasy jí padaly do tváře. Někoho mi připomínala, ale nevěděl jsem koho. Možná jsem mrtvý a tohle je potomek Boha.

„Ty jsi anděl?" zeptal jsem se. Ta osoba se zasmála a pak trošku zvážněla.

„Já a anděl? Teda, ne nejsem ... Ehm ... Jsem Wendy. Pamatuješ si mě ne? Wendy Cruess, předsedkyně školní rady. Prosím řekni, že si vzpomínáš," promluvila ta osoba.

Pak mi hlavou problesklo, co se vlastně stalo. Adam na zemi ... Bethy ... Jeremy a jeho parta ... Facka, kterou schytala Wendy ... Já na zemi ... Moje kopání do Jeremyho ... Wendyna ubrečená tvář.

Zavřel jsem hlavou, abych na to nemyslel a koukl se na Wendy. Usmívala se, ale bylo na ní vidět, že brečela. Já to vím, že brečela. Viděl jsem to.

Chtěl jsem ji chytit za ruku, ale ona mě už držela. Usmál jsem se tomu a pokusil se jí stisk oplatit. Podařilo se mi to, ale musel jsem do toho dát polovinu svých sil.

„Jak jsem se sem dostal?" řekl jsem skoro potichu a znovu se rozhlídl po pokoji. Tentokrát jsem ho neviděl bíle, ale šedivě. Postel byla velká a měkká. Závěsy měli odstíny šedé. „Proč jsem si sakra vzpomněl na 50 shades of Grey?" Ježiši, to jsem až tak úchylnej? Koukl jsem na Wendy a ta se už nesmála. Vypadala smutně a mě ji začalo být líto.

„Jak jsem se sem dostal?" zeptal jsem se znovu víc hlasitěji a vzpomněl si na tu facku, co dal ten ubožák Wendy. Kdybych neležel v posteli a u mě nebyla Wendy, tak bych ho už jel zabít. Což mi připomnělo, že jsem měl jet s otcem domů. Tak to bude asi hodně naštvanej.

„Odnesli tě sem Adam a Josh. Josh je syn ředitelky, kdybys to náhodou nevěděl."

„Dobře, takže jak to dopadlo? Dostal Jeremy aspoň záchvat, že mě málem zabil?"

„Ne, ale vypadal tak. A dopadlo to tak, že jsi byl v bezvědomí a měl na čele ránu."

„Měl? To už tam není?"

„Tak jako je a bude tam pořád, ale Josh tě musel uspat a pak ti ji zašil."

„Uspat? Jako vážně?"

„Jo a ještě si na nás křičel, ať tě nezabíjíme."

„Pane bože ... Já se omlouvám ... Nikdy ... Nikdy bych na tebe nekřičel ... A kdybych to porušil, máš moje povolení, vrazit mi facku."

„Já nevím, co mám na to říct."

„Nemusíš na to říkat nic. Hlavně ať to potom splníš."

„Tak toho se neboj," řekla a zvedla se.

„Já se nebojím a jen tak pro informaci: Kam to jdeš?" zeptal jsem se a ona se usmála.

„Jdu ti přinést něco k jídlu a asi rovnou vezmu něco sobě. Jo tady máš knížku, ať se nenudíš. Nikam nechoď," řekla, podala mi knížku Půlnoční záře a odešla z pokoje.

„Jako kdybych mohl odejít," řekl jsem a usmál se. Otevřel jsem knížku na libovolný stránce, protože mi mamka ze srandy řekla, že když otevřu knihu na libovolný stránce a přečtu první větu na levé straně, bude to vypovídat, jaký mám milostný život. Zatím mi to vždy vyšlo. Tak schválně. Udělal jsem to co vždy a zarazil se.

První věta na levé straně byla: Nenávidím tě, kéž bych tě nikdy nepoznala. Páni, to naštve. Doufám, že mi to nikdo neřekne.

Z mých myšlenek mě vytrhl příchod Wendy. Nesla na rukou tác s dvěma hrnky kafe a kuřecí polívku. Ta byla zřejmě pro mě.

Dala tác přede mě a jedno kafe si vzala do ruky. Usmál jsem se a začal jíst polívku. Byla výborná a já si vzpomněl na to, jak mi ji taťka vždycky vařil, když jsem byl nemocnej (pozn.autorky- Vím, že se nemocným lidem vaří spíš slepičí polívka, ale já měla vždycky kuřecí) a začalo mi být líto, že už mezi námi není.

Když umřel, nenáviděl jsem celý svět a až pak se to trochu uklidnilo. Naštěstí to je už za mnou a nemám důvod se k tomu vracet.

Wendy viděla, jak jsem zamyšlenej, tak jsem odložil prázdný talíř, napil se kafe a zase ho postavil zpět.

Koukl jsem se Wendy do očí a ona se podívala do těch mých. Chytl jsem ji za ruku, stiskl a ona mi stisk oplatila. Připravoval jsem se na to, že ji políbím a olízl si rty. Ona udělala totéž, takže asi chce abych ji políbil. Rad to udělám. Hlavně ať neprotestuje, když si už olízla rty.

Chtěl jsem se k ní nahnout, ale v zádech mi projela neskutečná bolest, až jsem zasyčel. Wendy si toho všimla a hned vyskočila na nohy a běžela ke dveřím. Otevřela je a zakřičela: „JOSHI!"

Ten dotyčný přiběhl hned, jako by byl hned ve vedlejší místnosti. Tak Josh, syn ředitelky ... Hmm ... Když se na něj tak koukám, připadá mi trochu povědomí. Ale asi to bude tím, že je podobný ředitelce.

Přiběhl ke mě a Wendy mu řekla, co se stalo. Josh mi vyhrnul tričko až ke mě krku a pak řekl: „To není dobrý. Tohle jsem přehlédl a udělal jsem velkou chybu."

„Děje se něco?" zeptal jsem se, ale nikdo mi neodpověděl. Dobře,tak si asi odpovím sám. „Jo něco se děje, ale nestudoval si medicínu, tak to nemůžeš vědět."

Josh nevypadal na to, že by ze mě měl mít radost. Jeho obličej vyjadřoval trochu smutek a velkou zlost.

„Já jsem takovej idiot. Proč jsem mu neprohlídl nejdřív záda. Mělo mě to napadnout," řekl a vyšel ze pokoje. Wendy na mě nechápavě vytřeštila oči a koukla se mi na záda.

„Pane bože, to nevypadá dobře. To vážně nevypadá dobře."

„Co se sakra děje?" zakřičel jsem a koukl se na Wendy. Byla vylekaná, slzy na krajíčku a hned jsem si to uvědomil. Křičel jsem na ní a před pár minutami jsem jí slíbil, že na ní křičet nebudu.

„Wendy moc se ti omlouvám, ale nevím co mi je a sere mě to."

„Dobře, odpouštím ti. Kdybys nebyl v této situaci, už bych ti jednu vrazila."

„Tomu věřím, ale co mi je?"

„To ti vysvětlí Josh," řekla a smutně se usmála.

Máte tu další část. Prosím nezabíjejte mě za ten konec. Potřebovala jsem to udělat nějak zajímavý.

Jinak bych chtěla poděkovat @TeikoFarukon , že mi okomentuje každou část a toho si cením. Moc ti děkuji.