Země Měsíce a Slunce

1 kapitola

"Trochu se narovnej Elizabeth." okřikla mě matka jemně.

"Nehrbím se." zamračila jsem se na ni, ale i přesto jsem se snažila v už tak nepohodlném křesle co nejvíc dostat do pozice prkna. Bylo pozdě odpoledne o já za sebou měla tři hodiny vytrvalého vyšívání květů na kus látky ani nevím k čemu. Ukazováček jsem už měla celý opuchlý a červený.

Matka seděla naproti mě, a dvě dvorní dámy jen kousek od nás. Všechny jsme vyšívali. Dříve jsem tohle absolvovala jen jednou za čas, ale v posledních týdnech, jsem se u této činnosti musela držet častěji. Matka vyšívání milovala a nechápala, že já z toho nebyla tak nadšená. Vždyť já byla její. Jak by řekla.

Narodila jsem se před více jak 17 lety. Do země Orla. Jako poslední dítě krále a královny. Měla jsem ještě další 3 sourozence. A každému z nás určil náš otec, jakou budeme mít budoucnost a dle toho jsme byly od dětství vychovávání.

Můj bratr, princ Erik. Nejstarší z nás. Otcova pýcha a následník trůnu. Budoucí král. Krásný, společenský. Vždycky ví, kdy se usmát, kdy mít vážnou tvář, kdy mluvit nebo být zticha. S mečem mu to sice moc nejde, zato slova ovládá dokonale. S hnědými vlasy a hnědýma očima je přesnou kopií našeho otce.

Moje sestra Evangeline. Vysoká, štíhlá, nelítostná. Hnědé rovné vlasy má zastřiženy po ramena, což je na dámu nezvykle krátký účes, ale ona není úplně typickou mladou dámou. Moc toho nenamluví, ale je neskutečně chytrá. Umí se ohánět mečem i pěstmi. Myslím, že z ní má strach i kdejaký gardista z naší stráže. Babička jí vždycky říkala "naše Bojovnice" a tato přezdívka jí zůstala.

Moje druhá sestra Evelin. Taky vysoká, štíhlá, krásná. Ona je takový střed našich rodičů, hnědé rovné vlasy dlouhé po pás nosí neustále stažené do jednoduchého copu a zelené oči jí září už do dálky. Tichá a nenápadná. Perfektně střílí z luku, kuše. Stopařka, která vždycky najde, co hledá ale ji, když si to nepřeje, nikdo najít nedokáže.

A pak jsem tu já. Elizabeth. A já jsem matčina, protože na mou výchovu, jako u jediné měla matka vliv, což vlastně znamenalo, že se ze mě snažila udělat dokonalou dámu, princeznu, manželku a budoucí královnu. Většinu dní jsem trávila uvnitř zdí paláce, obklopená učiteli tance, zpěvu, matematiky, jazyků. Ve volných chvílích mi dělaly společnost dvorní dámy nebo matka. Vyrůstala jsem téměř izolovaná od okolního světa. A stejně tak, jako je odlišná moje výchova, je odlišný i můj vzhled. Jako jediná z rodiny mám světlé vlasy, téměř bílé. Jako by mi je máčeli v měsíčním jezeře. A stejně tak světlé oči. Šedé s nádechem do stříbrna. Jsem drobná. Slabá. A v porovnání se svými nadanými sourozenci i naprosto obyčejná.

To jsme my. Princ a princezny země Orla. Každý se svým osudem.

Erik - následník trůnu. Jeho budoucnost je tady, v zemi Orla.

A my, tři dcery, už dávno zaslíbené, ještě v době, kdy jsme byly dětmi, princům ze sousedních království. Evangeline, naše Bojovnice s ledovým srdcem i pohledem, se měla provdat do nejsevernější země, Měsíce a Slunce. Tato země byla pro všechny velkým tajemstvím, byla od všech království nejizolovanější a žádných společenských akcí se nikdo od nich neúčastnil....Chodili jen na společné Konsilium, ale tam byli zváni jen králové a královny. A jejich následníci. Takže já nikdy neměla možnost tam jet. O té zemi se vyprávělo spoustu nepěkných historek, o nehostinné krajině plné ledu, příšer, které vás budí ze sna, démonech, kteří se prohánějí lesem a zabíjejí panny, aby pak vypili jejich krev, a nebo jejich králi, který zabije toho, kdo se mu znelíbí a pak sní jeho srdce, aby vstřebal protivníkovu moc....Stála jsem nohama pevně na zemi a tak jsem na většinou z těch příběhů nevěřila. Jedno, ale faktem bylo. Tato země byla plná magie a to se ostatním králům nelíbilo. Proč by jedna země měla být mocnější, než ostatní....Navíc se na jejím území prý nacházely doly s neskutečným bohatstvím. Plné drahých kamenů i kovů.

Evelin se měla provdat za prince z jižní země, Jelena a Srny. Ti, ač to byla také země, kde žili lidé ovládající magii, byli družnější. I když nám od dětství bylo vtloukáno, že magie je dílem ďábla, král i královna byli milí, stejně tak, jako princ Aron. Setkala jsem se s nimi jen párkrát na oslavách slunovratu. Ale udělali na mě dobrý dojem.

A já si měla vzít prince z království Vlka. Otec byl s jejich králem kdysi společně ve válce a navzájem si zachránili život, takže to byli naši největší spojenci. A tak já, jako jediná, měla předurčeno, že si mohu užít svůj obyčejný život princezny, která si vezme svého prince a prožijí snad klidné manželství. Mě do výbavy matka vyšívala dětské zavinovačky a peřinky. Zatímco sestrám otec chystal - no, raději nevědět.

Často jsem přemýšlela, jestli jsou sestry takové, jaké jsou, protože je tak otec prostě vychoval, nebo jestli by takové byly i za normálních okolností. Mohla bych se já někdy ohánět mečem? Dokázala bych stopovat zvíře v lese? Namíchat jed? Mohla bych být jiná, kdyby chtěl i ze mě otec vychovat svého vojáka?

Úmluva, kterou otec před víc jak deseti lety s králi 3 okolních zemí uzavřel, neurčovala, která z jeho dcer si vezme toho nebo onoho prince. Možná proto, že otec tehdy čekal, jaký potencionál v nás objeví a která z nás nejvíce poslouží jeho účelu. V tom případě, já byla jeho největším zklamáním.

"Elizabeth, ty se dneska vůbec nesoustředíš." okřikla mě opět matka, když si všimla mé né příliš povedené výšivky.

"Promiň mami, jen jsem nad něčím přemýšlela." snažila jsem se zase chvíli soustředit na své ruce, jehlu a vzor, který byl na látce předkreslený. Květiny. Ty jsem nesnášela asi ze všeho nejvíc. Hned po výšivkách zvířátek.

"Jsi neklidná." matka odložila svoji výšivku a natáhla se rukou ke mě. Položila svou drobnou dlaň na mé koleno. "Já taky byla před svou svatbou. Pamatuju si, jak jsem celý týden skoro nespala."

Její manželství bylo také dohodnuté. Akorát ona otce neznala. Já měla to štěstí, že vím, koho si budu brát. Prince Nikolaje. On byl přesně tím, koho jste si představili, když vám jako dítěti četli pohádku na dobrou noc o princi a drakovi. Drak unesl princeznu, chce ji za ženu a pak se v příběhu objeví krásný, pohledný princ na bílém koni a princeznu zachrání. Tak Nikolaj splňoval všechny kritéria dokonalosti. Pohledný, vysoký, oslnivý úsměv i vybrané chování.

Znala jsem ho už od dětství, ale teprve poslední dva roky se mi začal opravdu dvořit. Skládal mi básně. Vozil květiny. Posílal dárky. Naši rodiče se přátelili a nikdy se netajili tím, že právě já se stanu jeho ženou. A Nikolaj vypadal, že mu to vyhovuje. V jeho přítomnosti jsem se cítila obletovaná. Žádaná. Jako bych byla jeho svobodnou volbou.

"Zbývá už jen týden." povzdechla jsem si.

"Ano, týden. A rozutečete se mi do světa." přikývla.

Vše bylo domluveno tak, že v den, kdy nejmladší z králových dcer, dospěje, tedy dovrší 18 rok, nasedneme se vším svým věnem a věcmi do kočáru a v doprovodu stráží odjedeme ke svým budoucím manželům. Protože království bylo rozlehlé, každá z nás bude cestovat cca týden, než se dostane k hranicím své nové země. Na hranicích by si nás má převzít náš budoucí manžel. Naši rodiče neměli doprovázet ani jednu z nás, aby nemohl někdo říct, že jedné z nás víc straní.

"Zůstane ti tu Erik přece. A hned, po svatbě, jakmile se trochu zabydlím, přijedete s otcem za mnou." položila jsem dlaň přes tu její.

"Ano, přijedeme. Mrzí mě, že tam nebudu moct být s tebou. Tvoje svatba a já o ni příjdu."

"Stejně jako o svatbu mých sester." připomněla jsem jí. "Ale věřím, že až se konečně Erik rozhodne pro tento velký krok, nebo mu otec určí vhodnou ženu, jeho svatba bude tak velkolepá, že ti to vynahradí ty naše."

Královněse stáhl obličej do úšklebku. "A toho se upřímně, trochu bojím."zasmáli jsme se a společně s námi i ostatní dámy v salonku. Věděla jsem,že víc než jedna by prodala svoji duši za to, stát se jeho ženou. Budoucíkrálovnou.