Země Měsíce a Slunce

17 kapitola

Farah mi ve vlasech upravila zlatý diadém vykládaný diamanty. Všude po pokoji se od něj odrážely duhové odlesky, jak jím pronikaly sluneční paprsky. Rukama jsem si přejala po linii šatů. Byl to zase jeden z těch modelů, který i když všechnu vaši kůži schovával, zároveň i všechno ukazoval. Nasucho jsem polkla. "Vážně jsou vhodné?"

"Víc než vhodné." zasmála se nad mojí nejistotou Sára. Ona ty šaty vybrala dnes ráno, po tom co dorazila. Měly lodičkový výstřih a dlouhé rukávy. Skládaly se z tělové spodničky, která mi těsně obepínala každou křivku a vrchní průsvitné šifonové vrstvy také tělové barvy, pošité hromadou drobných stříbrných korálků, které na těch šatech tvořily vzory. Celkově to ale vypadalo, jako bych byla nahá a na kůži jsem měla nalepené kameny.

Vlasy mi Farah zapletla do složitého drdolů. Jen pár pramenů kolem obličeje mi nechala volně.

Spočinula jsem pohledem ve šperkovnici, na náhrdelníku s orlem, který jsem nosila neustále. Dnes jsem si ho ale sundala, protože se k těm šatům nehodil. Srdce se mi rozbušilo. Už za chvíli uvidím toho, kdo mi ho dal.

Nevěděla jsem jestli jsem víc nervózní nebo natěšená. Možná obojí dohromady.

Neklidně jsem si promnula prsty.

"Vypadáš jako královna."

"Slečna Sára má pravdu. Vypadáte jako královna." přisvědčila Farah.

"Vypadá, nebo je? Jsou to dvě dost rozdílné věci." Samuel se lenivě opíral o futra ve dveřích. Jeho dnešní vzezření mě donutilo se zhluboka nadechnout. Teprve teď, když jsem ho viděla poprvé nastrojeného v sametovém černém obleku se zlatou korunou položenou na dnes spořádaně upravených černých vlasech, jsem v něm spatřila toho krále o němž jsem slyšela vyprávět. Muže, který oplývá mocí, která z něho sálá do všech stran. Která vás láká a zároveň se jí bojíte. Muže, který je schopný vás jediným pohledem donutit, abyste se mu plazily u nohou.

"Pan moudrý dorazil." Sára teatrálně protočila očima.

"Slečna vtipná." oplatil jí aniž by ze mě spustil oči.

Dnes to bude poprvé, co budeme vystupovat společně, jako manželé, vládci. Je to také poprvé, co se mi dostane té cti dostat se na území konzilia a spatřit Stařešiny.

Společně, bok po boku, v tichosti, jsme došli do sklepa, kde bylo v zamčené místnosti postavene zrcadlo, téměř identické, jaké jsem si pamatovala i z otcovi pracovny.

"Přemýšlel jsi nad tím, jaké by to bylo, kdyby sis vzal Evangeline?" vyhrkla jsem z ničeho nic.

Zatvářil se znechuceně, jako bych mu naservírovala červy a žížaly a teď mu říkala, že je musí sníst. "Ne."

"Co když-"

"Není co když." přerušil mě. "Ty jsi moje žena, Elizabeh." dotkl se hladkého povrchu zrcadla. To se pod jeho prsty zavlnilo. Podíval se přes rameno zpátky na mě. "A ty?"

"Co já?"

"Přemýšlela jsi, jaké by to bylo, kdyby sis vzala Nikolaje?" i když tu otázku pronesl jen tak, jakoby mimochodem, přišlo mi, že odpověď je pro něj důležitá.

„Vidíš mi do hlavy." Takže odpověď na to znal už dávno.

„Chci to slyšet z tvých úst."

"Ano." odpověděla jsem po pravdě. "Mnohokrát, ještě před tímto." rozhodila jsem rukama. "A i po tom. Vyrůstala jsem s tím, že se jednou stane mým manželem. Takže jsem si samozřejmě i představovala, jaké to bude."