Země Měsíce a Slunce

15 kapitola

SAMUEL

Jemné zaklepání na dveře mě vytrhlo ze zírání do statistik o úrodě. Některá města hlásila, že se u nich v minulých měsících vyskytla invaze špaččího hejna. Část úrody tak byla zničená. Zatím to ale nepředstavovalo velký problém. Z celkové produkce to bylo cca dvacet procent, což jsme byly schopni pokrýt z jiných sadů. Zatím. „Dále." Vyzval jsem osobu za dveřmi. Papíry jsem odložil na hromádku hned vedle hlášení z našich základen. Den branné povinnosti se blížil. Ale většinu starostí kolem toho jsem rozprostřel mezi své vrchní generály.

I když jsem svoji sestru viděl před pár týdny, pokaždé mi přišlo, že je zase o něco jinačí. Dospělejší. Vážnější. Měnila se neuvěřitelnou rychlostí a já se nestačil divit, jak strašně rychle se z ní stala samostatná žena. S vlastní hlavou, k mé nelibosti, bohužel.

„Proč tohle divadlo?" rozhodila rukama hned jakmile za ní zaklaply dveře. Tvářila se rozzlobeně?

„Pro naši bezpečnost? Vždyť si sama navrhla, že si prvních pár dnů budeš hrát na její důvěrnici." Nechápal jsem její rozladění. Ona sama přišla s tím, že bude mojí manželce dělat společnost a vetře se do její přízně.

„Vidíš jí do hlavy." Brblala, když si sedala na pohovku u stěny. „Musel ses úplně zbláznit, když si jí dal krevní slib. Co tě to napadlo?" vyjela trochu ostřeji, než by měla. Ale rozhodl jsem se to prozatím přejít, protože jsem věděl, že její rozrušení pramení z obav.

„Je to moje rozhodnutí. Rozhodnutí krále a nebudu se za to před nikým obhajovat." A rozhodně né před svojí mladší sestrou, která často jedná až moc impulzivně a nerozumně, takže mi tady nemá co vyčítat.

Zatvářila se uraženě. Založila si ruce na prsou a zahleděla se na pár sekund z okna. „Co bys dělal, kdyby to ovládla a prohrabala hlavu ona tobě?"

„Neovládá." Uklidnil jsem ji. A nejspíš dlouho ani ovládat nebude. Bude mít dost starostí s tím, aby ke mně přestala svoje myšlenky sama od sebe vysílat. Pak bude mít starosti s tím, aby se naučila trochu ovládat a usměrňovat magii. Než dojde k tomu, že se mi libovolně může prohrabat v hlavě a není v mojí moci, abych jí v tom zabránil, bude jí to nejspíš pár desítek let trvat.

„Zbytečně si riskoval." Nevěřícně vrtěla hlavou. „Co jsi v ní viděl? Hrozí nám z její strany něco?"

Dlouze jsem se nadechl s pohledem upřeným na ni. Tak moc se podobá naší matce, až z toho bolí oči. „Nemyslím si." Z toho, co jsem viděl v jejích vzpomínkách....chtělo se mi z toho smát i brečet zároveň. Její rodiče ji drželi v absolutní nevědomosti o světě, zamčenou za zdmi jejich paláce. Udělali z ní lehce zmanipulovatelnou submisivní loutku. Dokonalou ženu pro Nikolaje, který by si s ní mohl dělat co by chtěl a ji by ani nenapadlo se plést do jeho záležitostí. Usmívala by se po jeho boku, na nic se neptala, rodila mu dědice a pečovala o jeho blaho. Bylo až smutné, jak chudý její život byl...až na ty záblesky občasné svobody. Ty chvíle, kdy byla opravdu sama sebou. Noci, kdy utíkala se svými sourozenci z paláce.

Měla je ráda a byli si blízcí. Ale navzájem o sobě vůbec nic nevěděli. Elizabeth neměla nejmenší tušení o tom, co dělají přes den. Nevěděla vůbec nic o politice svého otce ani o jeho úmyslech.

„Takže zítra můžu odjet? Nebaví mě dělat tvoji roztomilou sestru, která se s ní chce skamarádit. Ta holka je stejně úplně mimo."

Ramena se mi lehce napjala. „Dávej si pozor na pusu. Mluvíš o své královně." Upozornil jsem ji jemně.

Sára překvapeně povytáhla obočí. „Fajn." Zabručela. „Ale jestli si teda na nic nehraje, a je opravdu taková...musíš uznat, že je trochu mimo. Ty její šaty? Skoro v nich nedokázala projít dveřmi. A víš na co se mě zeptala? Kde mám gardedámu?" zasmála se.