Země Měsíce a Slunce

11 kapitola

Slunce mě hřálo na kůži a všude kolem se vznášela příjemná vůně bylinek, máty, meduňky, rozmarýnu....Otevřela jsem oči a hleděla do tváře tak podobné té své, jen poznamenané dlouhými léty. Vějířky vrásek jí zdobily obličej, Ale byla krásná.. Jako by i stárnutí slušelo a dokázala ho nosit s hrdostí. Světlé vlnité vlasy jí v lehkém jarním vánku povlávaly kolem obličeje. "Vidíš ho." ukázala na majestátního orla, který nám létal nad hlavami. Jen jsem přikývla. "Snaží se letět výš a výš. Chce být nad námi všemi....Víš co se stane, když bude mířit až moc vysoko?"

Dala jsem před sebe svou baculatoou dětskou ruku, abych si chránila zrak před ostrými poledními paprsky. "Spálí se, o slunce."

"Správně holčičko." pohladila mě po vlasech. "Chamtivého orla spálí slunce."

***

"Podívej se na sebe, jak to vypadáš, Elisabeth." lomila nademnou rukama matka. "Broučku, co jsi to vyváděla. Copak takto se chová mladá dáma." oklepávala mi od trávy zabarvené šaty a vybírala listí z vlasů.

"Jen jsme si s Erikem hráli." vzpurně jsem si dupla nohou. Nechápala jsem, proč se Evelin smí plížit lesem. Proč Evangelin má překážkovou dráhu, v níž si užije tolik zábavy, když přelézá nastražené pasti. A já nic z toho nesměla.

"Mladé dámy si nehrají. Za chvíli ti začíná lekce hry na klavír." Upozornila mě s přísným pohledem ve tváři.

Protočila jsem oči v sloup a už se nadechovala k prostestům, když mě matka přerušila. "Ani to nezkoušej." klekla si přede mně, aby se mi zpříma zadívala do očí. "Jsi princezna Elizabeth. Jednou si vezmeš prince Nikolaje a staneš se královnou. Musíš jít ostatním příkladem. Být vzorem, k němuž budou vzhlížet. Ty jsi budoucnost země. Stejně tak, jako tvůj bratr. A podle toho byste se měli oba chovat!" významně se mi podívala za rameno, kde se z křoví zrovna prodíral i Erik. Kalhoty měl na kolenou umazané a košile mu na jednou rameni visela, jak si v ní udělal díru, když seskakoval ze stromu a zachytil se o větev.

***

Užasle jsem si prohlížela zahrady plné rozkvětlých vistárií. Letní sídlo Krále Dakaje jsem navštívila poprvé. Rodiče mě s sebou nikdy nebrali, až do teď. Matka rozhodla, že ve svých 14 už jsem dostatečně vychovaná mladá dáma a tak je můžu doprovázet, aniž bych jim udělala ostudu. "Tak rád tě vidím Elizabet, jsi čím dál krásnější." mrkl na mě vysoký útlý muž se světlými vlasy v nichž se mu leskla koruna s červenými drahokami. "Máme s tvým otcem nějaké záležitosti na probrání, ale Nikolaj tě tady zatím provede, co ty na to." kývl hlavou vedle sebe, kde stál chlapec, o něco starší než já. Stejně jako otec měl světlé vlasy a příjemný úsměv. Už pár let jsem ho neviděla. Když jsme byli dětmi, párkrát jsem si s ním hrála, když přijeli k nám. Pak ale vyrostl a musel se věnovat "královštějším věcem".

Rozpačitě se mi uklonil. "Elizabeth." když vyslovil mé jméno, bylo to, jako by oslovoval někoho, koho zbožňuje. Uchopil mou ruku a políbil mi ji. Držel ji déle, než bylo zdvořilé, ale on mohl. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře tou důvěrností.

***

Seděla jsem za klavírem a prsty mi běhaly po klávesách. Ponořená do hudby, soustředěná na další a další tón, který měl následovat. Muselo to být bezchybné. Dokonalé. Sledovalo mě tolik zvědavých očí. Čekali na každé mé zaškobrtnutí a já jim nehodlala dopřát tu radost.

Oslava otcových 40 narozenin. Sešlo se tu spousty důležitých lidí. A já nechtěla otce zklamat.

Skladba dospěla ke svému konci. Poslední tón dohrál. Rozpačitě, jsem celá rozechvělá, zvedla pohled.