Země Měsíce a Slunce

21 kapitola

ELIZABETH

S mírně rozbolavělou hlavou jsem se dopotácela do jídelny k obědu. Cítila jsem každý sval v těle a nohy především. Chodila jsem měla celé odřený, poškrábaná a červená.

Z večera ke mně přicházely postupně zamlžené vzpomínky. Tančila jsem. Hodně tančila. Tak dlouho, že mi začaly vadit boty, já si je sundala a pak jsem na ně zapomněla. Když jsme se pak nad ránem loudavým krokem vydali domů, šla jsem bosky. Nohy se mi po cestě zašpinily a to pak vedlo k tomu nápadu si je jít umýt do fontány.

Sára mě tam pak se smíchem shodila. Já se jí snažila pocákat. A jedna událost následovala za druhou. Byla to nevinná zábava. Dokud se neobjevil Samuel.

Dosti naštvaný Samuel, což mi přinášelo uspokojivý pocit zadostiučinění.

Zhroutila jsem se na židli k prostřenému místu. Až v té chvíli jsem si uvědomila, že jsou na stole né obvyklé tři talíře, ale hned čtyři.

Nakrčila jsem nos, když mi projelo hlavou nepříjemné bodnutí. Natáhla jsem se přes stůl pro konvici s kávou a nalila si té černé hořké tekutiny plný hrnek. Potřebovala jsem se trochu probudit i zahřát.

Hlasitá rána mě donutila se otočit. „Sakra." Zaklela Sára, když překračovala práh o který zakopla a tak tak se udržela na nohou. Dlaně si přiložila na oči. „Moc světla." Bědovala zatímco se skládala na místo proti mně.

Vypadala, že by potřebovala ještě pár hodin spánku. Což bych potřebovala i já. Jenže Farah mi nedopřála klid. Trvala na tom, že se musím obědu zúčastnit a tak mi nezbylo nic jiného, než vstát. Pokoušela jsem se při tom aspoň vypadat co nejnormálněji. Oblékla jsem si hezké šaty. Vlasy jsem si nechala učesat a stáhnout jejich horní část dozadu.

Sára přišla v županu a s vlasy volně rozpuštěnými. Jako by právě teď vylezla z postele.

Přisunula jsem k ní svůj hrnek s kávou. Vypadala, že ho potřebuje víc, než já. „Dík." Přitáhla si ho k sobě.

Arkan vstoupil se zářivým úsměvem na tváři. Takovým, jaký jsem u něj neměla ještě tu čest spatřit. Vějířovité vrásky kolem očí se mu prohloubily. „Dobré odpoledne dámy."

Do nedávna to pro mě byl voják, velitel králových mužů a lhář, který se vydával za mého osobního strážce.

Teď už jsem věděla, že je to Samuelův a Sářin strýc. Bratr jejich matky, který se i přesto, že už mu bylo čtyřicet, rozhodl neoženit a zasvětit svůj život službě koruně.

V těsném závěsu ho následoval Samuel. S o dost méně optimistickou náladou.

Samuel prošel jídelnou. Posadil se na velkou vyřezávanou židli v čele stolu. Ruce složil před sebe a prsty poklepával o desku stolu.

Sára zmučeně zakňučela. „Chci jít zpátky do postele."

Arkan se hlasitě zasmál. Otcovsky ji poplácal po rameni a vypadal, že s ní a jejím stavem snad i soucítí.

Nepřítomně jsem si zahákla prst za náhrdelník. Pohrávala jsem si s přívěskem orla, který se na něm houpal, zatímco mě Samuel propaloval rozhněvaným pohledem. Nasadila jsem si na tvář neutrální výraz. Nehodlala jsem se mu za nic omlouvat, ani se nijak ospravedlňovat.

Neudělala jsem nic špatného. Vyrazili jsme si. Pak jsem vlezla do fontány, což nebylo vhodné, ale jeho nikdo nenutil tam lézt za mnou. Ani mě tam nahánět a už vůbec jsem se ho neprosila o to, aby si mě přehodil přes rameno a odnesl do pokoje.