Země Měsíce a Slunce

9 kapitola

Samuel

"Tak jak šel výslech?" Arkan si sedl do křesla v němž ještě před chvílí seděla jedna nejmenovaní princezna. Aktuálně můj největší problém a trn v patě, který se mi snažil zabodnout hluboko pod kůži. Pozoroval jsem slunce blížící se k obzoru. Hlavu jsem měl zvláštně plnou a prázdnou zároveň. Ale co se mi v ní drželo, byla tvář světlovlasé dívky s kovovým odstínem očí.

Byla jiná, než jsem si ji představoval. Tak drobná a křehká. Křivka jejího krku mě vábila, když jsem se k ní naklonil. Její vůně se mi držela v nose.

Chtěl jsem ji pokořit. Ukázat jí, že moje země je opravdu taková, jak se o ní tvrdí a její vládce stejně tak. Místo toho ve mně vyvolával nepochopitelnou touhu ji ochraňovat před všemi nástrahami světa. Chtěl jsem ji držet a utěšovat, kdykoli by byla smutná a smát se s ní, kdykoli by se smála ona. V její přítomnosti mi brněla kůže. Prsty mě pálely touhou se jí dotknout.

Vykolejilo mě to.

„Nijak." Přešel jsem ke stolu, kde stála otevřená láhev s, jak to nazvala, pálenkou. Podal jsem ji Arkanovi a usadil se do křesla. „Princeznin oblíbený nápoj."

Arkan povytáhl obočí. Přičuchl si k hrdlu, pak se napil. Jednou. Uznale pokýval hlavou. Podruhé. Usmál se. „Co se pití týče, má naše květinka zajímavý vkus." Znova si loknul. Pak se hlasitě zasmál. „Tohle má být nějaký chyták? Nebo to myslíš vážně?"

„Vážně." Bohužel. Nebo bohudík? Sám jsem nevěděl. Samozřejmě bylo dobře, že nehodlala vyhodit zámek do vzduchu. Na druhou stranu jsem byl znepokojen tím, jak do sebe tu tekutinu s klidem nalila, zatímco i zkušenému znalci alkoholu by to zkřivilo obličej. "Už jsem dal vědět kněžkám. Nad ránem proběhne obřad."

Arkan se zakuckal, když upíjel další dávku. "Co prosím? Měla to být až ta poslední možnost. Zbývají ještě 3 týdny, než uplyne doba." Zděšeně na mě zíral.

"Podle té věštby, kterou jsi vyslechl....je více než jasné, že k tomu stejně dojde."

Arkan se zamračil. "I to může být nějaká lest. Past."

Zavrtěl jsem hlavou. "Na tom teď nezáleží. Musím to udělat. 3 týdny nemám." podal jsem mu přes stůl obálku, která mi před pár hodinami dorazila. Oficiální výzva, kterou poslal král země Orla přes Konsul. Reagoval rychleji, než čekal. A chytřeji.

"Žádá tě o okamžité setkání přes Stařešiny, na území Konsilia."

"Bude požadovat, abych jeho drahou dceru vrátil a on mi sem strčil její sestru. A protože to poslal přes Stařešiny, nemůžu to ignorovat, musím se s ním setkat. A vzhledem k tomu, že nevím, jak se situace bude vyvíjet a čím bude argumentovat...."

"Pokud s ní před tou schůzkou stihneš uzavřít rituální svazek, nebude to manželství moct zpochybnit on, ani nikdo ze Stařešinů."

"Správně." Přikývl jsem. Také se mi tahle varianta nezamlouvala. Klidně bych ještě pár týdnů sečkal. Na druhou stranu, to, že byla její babička věštkyně, bylo pozoruhodným zjištěním. Stejně tak, jako vyslechnutí si té věštby.