Země Měsíce a Slunce

10 kapitola

Usnula jsem, ani nevím jak a kdy. Připadalo mi, že to nebude možné, protože mi krev proudila v žilách až moc velkou rychlostí, a přesto....zavřela jsem oči a když jsem je otevřela, skláněla se nademnou žena v černé kápi, která ji zakrývala celý obličej až na ústa. Usmála se, pleť měla hladkou, alabastrovou. Musela být mladá. A ač bylo děsivé, že se nademnou nějaká žena v černém skláněla, její přítomnost působila zvláštně uklidňujícím dojmem. "Už přišel čas." Promluvila jemným zpěvným hlasem, který mi v hlavě rezonoval. jako zpěv ptáčků za jarního rána. Odhrnula přikrývku a pomohla mi vstát. Drobné ruce s dlouhými prsty, měla pomalované černými ornamenty.

Rozespale jsem se posadila a všimla si, že za ni stojí dvě další ženy. Stejně oděné. Kněžky. V naší zemi už dávno žádná z nich nežila. "Jsme tady, abychom tě připravily." vysvětlila mi.

Nějak jsem nedokázala najít svůj vlastní hlas, tak jsem prostě jen odevzdaně přikývla.

A zatímco mě koupali, mazali oleji, rozplétali mi vlasy a mávali kolem vonnými tyčinkami, já přemýšlela nad tím, co si teď jen počnu. Myslela jsem na sestry i bratra, matku, otce i Nikolaje. Stane se teď jeho ženou Evangeline? Nebo už jeho ženou je. A co otec, až to zjistí? Bude naštvaný na mě? Že jsem se nechala tak lehko vlákat do pasti?

Ztracená v myšlenkách jsem bloudila v dobách, kdy jsem sestrám záviděla, že jsou vychovávány jinak, že ony byly vybrány k určitému poslání a já jsem jen ta, co bude mít obyčejný a jednoduchý život. Za co bych to teď vyměnila.

Neměla bych aspoň napsat dopis na rozloučenou, kdyby náhodou...A co bych tam psala?

Tok všech myšlenek se mi zastavil ve chvíli, kdy jsem před sebou spatřila důvěrně známé bezbarvé oči. Postavili mě před velké zrcadlo a přehazovali mi až na zem dlouhý závoj přes hlavu. Byla jsem připravena.

Světlé vlnité vlasy mi volně padaly po zádech, Bílé lehké šaty mi splývaly až k zemi, v pase přepásané dvěma zlatými řetízky, na jednom se houpal půlměsíc, na druhém slunce.

Otřela jsem si o ně zpocené dlaně a látka zašustila. Byla jemná, jako motýlí křídla.

Sevřela jsem je. Když mě začal zachvacovat třes. Nádech, výdech. Nádech a výdech. Poroučela jsem si. Na nic jiného nemyslet. Jen dýchat.

Tohle zvládnu. Nezemřu. Ne teď. Ne tady.

Jsi silná, říkávala mi má matka. Jsi silná, jen jinak než tvoje sestry. Ony pohnou horou hrubou sílou. Ty pohneš horou tímto, poklepala mi na srdce. To je tvoje síla.

Co ona bude dělat až zjistí, že jsem tady a ne v království Vlka po boku Nikolaje.

Zase jsem se začínala třást. Jen klid, připomněla jsem si. Všechno se vyřeší, později....A v té chvíli mě uvědomnění si tohoto okamžiku zasáhlo plnou silou. Tohle není jen hloupý sen, který musím přečkat. Ani se tu neobjeví otec, aby to vyřešil. Nikdo nepříjde. Nikolaj nesehraje roli chrabrého prince, v níž jsem ho vždy viděla. Jsem tu jen já a ten zlý drak, který mě unesl. Jsem tu jen já, sama za sebe......Představila jsem si babiččinu moudrou vráskami zbrázděnou tvář. Stála vedle mě, držela mě za ruku. "Co se má stát, to se stane. Osud nezměníš." vždycky říkala.

V doprovodu kněžek jsem vešla do zahrady. Očekávala jsem, že mi v těch lehkých šatech bude zima. Ale překvapil mě teplý vzduch, jako by bylo léto. Zahrada voněla rozkvetlými květy růži, které se vinuly podél cestičky osvětlené lucernami. Ty už ale nebylo potřeba. Začínalo svítat a tak se tma pomale proměňovala v ranní šero. Došli jsme až na samotný okraj zahrady, kde byl rozvinutý červený běhoun a na jeho konci připravený malý oltář se zlatým kalichem. A nad tím, na nebi, po pravé straně měsíc, který bledl a zapadal, po levé straně slunce, které vycházelo a získávalo na síle.