Země Měsíce a Slunce

3 kapitola

"Tak na vás, sestřičky." Erik pozvedl sklenici s vínem k přípitku. Dnes se konala naše poslední společná večeře, po které jsem se přesunuli se sourozenci do soukromého salonku u Erikova pokoje.

I přes to, že nám náš otec určil naši cestu a dny jsme trávili každý odděleně, večery byly vždycky naše. Smáli jsme se, povídali si a zapomněli na to, kým jsme. Tady, v tomhle malém salonku, jsme byly jen my. Bratr a sestry. Děti, které společně vyrostli, dospěli a zítra ráno se každý vydáme svým směrem.

"Na vaše dobrodružství." přejel pohledem po sestrách. "A na tvůj šťastný život." kývl směrem ke mě.

"Hej" hodila jsem po něm polštářek, který bez sebemenších problémů zachytil. "Třeba taky zažiju nějaké dobrodružství." zatvářila jsem se na oko dotčeně.

Hlasitě se zasmál "Elizabeth, o tom nepochybuji." a hodil polštář zpátky mým směrem. Evelin ho zachytila, dřív, než ke mě dolétl. "Věřím, že tvůj život bude díky tvému vyvolenému plný vzru-"

"Mlč! Tohle určitě slyšet nepotřebuju." zamračila se Evangelin. Hnědé po ramena dlouhé vlasy se jí zatřpytily ve světle svíček. Byla nádherná, takovým zvláštním způsobem tvrdé a chladné krásy. Na první pohled vás neupoutala, ale jakmile jste jí přišly na chuť, zdála se být návyková. Když jste se jí zadívali do očí na příliš dlouho, vyvolávalo to ve vás pocit paniky. Nepamatuji si, kdy se jí naposledy na tváři objevil úsměv, který by nebyl tak trochu děsivý.

"Tak na naše zdraví." pozvedla skleničku k přípitku i Evelin.

Já, jakožto nejmladší a zároveň nejdrobnější z nich, jsem měla hranici alkoholu nejníže, takže jsem se na večeři pořádně najedla, abych s nimi zvládla držet krok aspoň nějakou dobu. Ale už teď mi bylo jasné, že odpadnu jako první.

"Tak šup, předáme oslavenkyni dárky, ať už můžeme vyrazit do města." snažil se nás popohnat Erik. Celý netrpělivý. "Stráže se střídají za půl hodiny. Jestli to nestihneme, zůstaneme celý večer uvěznění tady. A vzhledem k tomu, že je to náš poslední večer, pro většinu i poslední svobodný večer.....nestrávíme ho přeci zavření v tomhle pokoji." Erik byl mistrem zábavy. A taky hloupých nápadů, které často končily tragicky.

"Tady je dárek ode mě." Evangeline vytáhla dlouhé úzké černé pouzdro. "Všechno nejlepší Královno." přitáhla si mě do náruče a pevně objala. Chvíli jsme tak jen stáli a já, i když jsem se snažila být šťastná uvnitř mě svíral pocit úzkosti a neklidu. Věděla jsem, že se nemám čeho bát, protože na mě čeká Nikolaj, který je skvělý. Jeho rodiče jsou skvělí. Brzy po naší svatbě za mnou přijedou na návštěvu moji rodiče. Přede mnou byla hezká budoucnost. Nemohla jsem si přát víc.

Jenže, tenhle život tady...nebyl dokonalý. Často jsem si stěžovala na svůj denní program. Nesnášela jsem všechny ty poučky, kterými mě matka zahrnovala i přísná kázání o tom, jak mám vystupovat, abych působila, jako pravá dáma. Ale milovala jsem ji. I svoje sourozence. Tyhle večery.....z vědomí, že tohle je opravdu naposledy, kdy jsme takto spolu, mě bolelo u srdce.

Nedokázala jsem zastavit slzy, které se mi draly z očí. Evangeline mi do rukou vtiskla krabičku a rychle párkrát zamrkala. I ona měla na krajíčku, ale přece si nemohla kazit image, tím, že bude na měkko. Přitom právě ona byla ta z nás, jejíž osud byl ve hvězdách. Netušila jsem ani, jestli ji ještě někdy uvidím. Netušila jsem, jak vypadá její nastávající, jeho země, nebo jak se k ní bude chovat. O králi Měsíce a Slunce se u nás nikdy nemluvilo, a když náhodou, tak to bylo jen ve špatném. Nikolaj se o něm párkrát zmínil. Jako následník trůnu měl posledních pár let přístup na setkávání všech zemí poloostrova - Konsilium. Podle něj to byl zlý a arogantní člověk. Despota a diktátor.

Otevřela jsem krabičku, která mi připadala těžká, na to, jak byla úzká. Překvapeně jsem vykulila oči, když jsem uviděla dlouhou tenkou dýku. která ležela uvnitř. Její rukojeť byla celá vykládaná drobnými bílými kameny. "Já-" nevěděla jsem, co na takový dárek říct. Byla krásná, ale neměla jsem nejmenší tušení, jak bych si ní zacházela. Nikdy jsem v ruce ještě nic tak nebezpečného a ostrého nedržela.

Erik se zasmál, když mi nakoukl přes rameno. A ač ta věc v mých rukou vypadala divně, byl to přesně dárek, který Evangeline vystihoval.

"Děkuju ti." špitla jsem k ní. To už mi přistála v rukou další krabička. Usmála jsem se. Opět dokonalý dárek, který mi připomene Evelin, kdykoli se na něj podívám.

"Kompas. Abys vždy našla správný směr." Zastrčila mi mateřsky za ucho uvolněný pramen světlých vlasů.

"Děkuju." I s ní jsem se na malý okamžik objala.

"Nakonec něco ode mě." Přistoupil ke mě tentokrát Diplomat. "Není to nic tak tématického. Ale je to něco, co má prý ráda každá žena." Mrkl na mě.

Otevřela jsem třetí, poslední krabičku v níž ležel na sametovém polštářku zlatý náhrdelník na němž viseli velký diamantový přívěsek ve tvaru orla. Se zatajeným dechem jsem přejela po symbolu mojí země. "To je krásné." vydechla jsem. Nakonec jsem se odhodlala a řetízek vytáhla z krabičky, abych si ho mohla připnout. "Bude se mi po vás stýskat. Po všech." přejela jsem je pohledem. " A doufám, že mi budete psát. Protože já vám budu psát." Upozornila jsem je. Hodlala jsem je všechny obšťastňovat svojí korespondencí.

"Já ti napíšu, neboj." Erikovi rty se roztáhly do širokého úsměvu, z něhož se mnoha dámám podlamovala kolena. "Ostatně, bude to tady bez vás docela nuda. Budu si muset najít nové společníky."

Evangeline ho dloubla loktem do žeber. „Au." Vykřikl a mnul si dotčené místo dlaní.

"Já ti taky napíšu." Evelin mě objala kolem ramen a přitáhla si mě blíž k sobě.

"Já ti nenapíšu." odpověděla zcela upřímně Evangeline. To by se nejspíš hora musela nejdřív pohnout.

"Takže, teď už konečně zvedneme zadky a jdeme oslvovat!" rozkázal Erik " A ještě něco sestřičky, jednou Orli, vždycky Orli. Na to pamatujte. Tohle bude vždycky váš domov."

Přejížděla jsem po nich pohledem. Jednoho po druhém jsem si ukládala do paměti odhodlaná na tuhle naši poslední chvíli kdy patříme všichni k sobě nezapomenout. A ač ta Erikova slova zněla sebevíc povzbudivě, něco uvnitř mi říkalo, že po tomhle večeru se všechno změní. Že tohle je opravdu naposledy, kdy takto spolu sedíme, jen my 4. Orlové. Naposledy, kdy patříme k sobě. A i když tu budeme i do budoucna jeden pro druhého, nebude to stejné. Tento náš život končí. Jakmile dneska večer zavřeme oči, víc už nebude žádná Královna, Stopařka, Bojovnice a Diplomat. Budeme jen Elisabeth, Evelin, Evangelia a Erik. Naše budoucnost nás jednou pro vždy rozdělí.