Země Měsíce a Slunce

5 kapitola

"První zastávka je plánovaná na oběd." vyrušila mě z rozjímání Jenefa. Dvorní dáma a přítelkyně mojí matky. Dělala mi doprovod k hranicím. Původně měla jet se mnou až do mého nového domova, ale odmítla jsem to. Měla rodinu, manžela a dvě děti a já nechtěla, aby byla takovou dobu bez nich. Bylo by to ode mě sobecké. "První večer pojedeme asi bez přestávky. Je naplánováno, že po cestě se zastavíme v panství u jezera a jen vyměníme koně. Další dny už budeme nejspíš zastavovat na přespání. Pokud půjde vše dobře, snad bychom za 6 dnů měly být u hranic."

Povzdechla jsem si. 6 dnů strávených na cestě v kočáru byla vážně úžasná vyhlídka. Kdyby mě nechali jet na koni, bylo by to rychlejší. Jenže to se pro dámu, zvláště pokud jí byla princezna, neslušelo.

"Vyznačila jsem nějaká zajímavá místa po cestě na mapě, kdybyste se chtěla zastavit." Zamávala mi nějakým plánkem na rychlo načrtnutým černým inkoustem.

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Bude lepší, když pojedeme bez zbytečných zastávek."

Vzrušeně si poposedla. "Jistě, chápu. Už se nemůžete dočkat, až budete u prince Nikolaje." věnovala mi vědoucný úsměv.

S povzdechem jsem zabodla pohled do okýnka a na ubíhající krajinu. V hlavě jsem v té chvíli měla podivně prázdno. Nikolaj. Brzy se z něj stane můj manžel. Ta představa mě děsila, i když by neměla. Nebyl důvod, abych byla vyděšená. Miloval mě. Nebo mi to alespoň tvrdil. Vyznal mi lásku před pár měsíci. Na oslavách Jara. Věnoval mi květinový věneček, protančil se mnou celý večer a nakonec, když mne doprovodil k mým komnatám, mi vyznal své city. Jenže, mě stále nahlodávaly pochybnosti, zda by se takto choval, i kdyby nevěděl, že právě já jsem byla pro něj vybrána. Zda jeho chování spíše nesouvisí s galantností a tlakem, který na nás byl vyvíjen.

***

Zabalila jsem se do deky a tiše, tak abych neprobudila Jenefu, jsem vyšla ze stanu do lehce chladivého nočního vzduchu prosiceného vůní lesa. Na noc jsme zastavili u jezera. Vojáci nalovili k večeři nějaké ryby a pak je opekli na ohni. Nebyla to zrovna večeře a stolování hodné královské dcery, ale líbilo se mi to. Navíc to bylo příjemné zpestření, po těch dvou úmorných dnech cesty, kdy jsem sotva vytáhla paty z drkotajícího kočáru. Jak jsme totiž zjistili, náš harmonogram cesty byl k ničemu. Nezastavili jsme v žádném určeném bodě. Jeli jsme dva celé dny i dvě noci. Tohle byl první večer na který jsme zastavili a to ještě úplně mimo civilizaci.

"Princezno?" jeden z 3 mužů, kteří seděli u ohně uprostřed tábořiště a zahlédl mě jako první poplašeně vyskočil na nohy, jako bych ho snad nachytala na lelkách a teď ho měl stihnout nějaký trest. Spěšně si zapínal rozepnutý kabátec uniformy a rovnal klobouk. Ostatní přísedící se k němu přidávali. Byla to skupinka těch, kteří byli vybrání pro noční hlídku.

"Pohov." mávla jsem rukou a sedla jsem si na zem k ohni mezi ně. "Můžete si zase sednout. Já nekoušu."

Zmateně přeskakovali pohledem jeden z druhého, na mě a chvíli váhali, než se zase posadili. Ti co mi byli neblíže se o kus vzdálili. I když jsem říkala, že nekoušu, nejspíš to pro ně nebylo dostačující.

Seděli v tichosti. S pohledy zabořenými do ohně uprostřed. Jejich veselá nálada byla najednou pryč. Mrzelo mě, že právě takový vliv na ně měl pouhý můj příchod.

Nakonec se osmělil muž, nebo spíše chlapec, který seděl po mojí pravé straně. Mohlo mu být tak šestnáct, možná sedmnáct. Vypadalo, že mu ještě nezačaly rašit ani vousy. "Vaše výsosti, nevím,, zda je úplně vhodné, abyste tu mezi námi seděla."