Země Měsíce a Slunce

18 kapitola

"Vítejte." prolétl sálem v ozvěně slabě hlas. Ani mladý, ani starý. Ani ženský, ani mužský. "Posaďme se prosím na svá místa." vyzval nás.

Samuel se vedle mě pohodlně uvelebil v křesle. Rozvalil se v něm, jako by mu to tu celé patřilo a všichni se před ním měli klanět. Jednu nohu pokrčil v koleni a její kotník si přehodil přes druhou nohu. Sjel do křesla, tak že byl lehce nakřivo a jednou rukou si podpíral bradu, druhou nechal ledabyle přehozenou přes opěrku mým směrem.

"S ohledem na povahu tohoto setkání a poslední zkušenosti jsem se rozhodly, že bude lepší, když budete odděleni." poukázali na díru, která se mezi námi propadala do hlubin země.

Střelila jsem po Samuelovi pohledem, když jsem si sama sedala na své místo, ale tvářil se, jako by se ho to netýkalo a zjevně mi neměl v plánu dát bližší vysvětlení. Ruce jsem položila na opěrky, ale na rozdíl od Samuela jsem zůstala sedět zpříma.

Matka tiše vzlykla. Erik jí položil chlácholivě ruku na rameno a ona se na něj vděčně usmála. Jediné dítě, které jí zůstalo. Při tom pomyšlení mě bolestně píchlo u srdce.

"Utři si ty slinty Nikolaji a začni se laskavě dívat jiným směrem." Pronesl Samuel do nastalého ticha hlasem, jenž byl pro mě cizí. Tak chladný, že vám ledový mráz přejížděl po zádech. I když jsem si myslela, že na mě byl v minulosti tvrdý, teď jsem věděla, že jsem se mýlila. To co mi ukazoval, byl ten hodný Samuel.

Nevěřícně jsem na něj pohlédla. Zaskočená neformálnosti jeho jednání i nezdvořilostí. Ale on si držel svou kamennou tvář. Bez emocí.

Zatímco Nikolaj, rozhořčeně vstal, až téměř převrhl židli na níž se před chvíli posadil. Zastavil se u okraje plošiny a vztekle zatínal ruce v pěst...."Jestli se jí jen dotkneš, jestli jí zkřivíš jediný vlas!"

Samuel si posměšně odfrkl. „Je to moje žena, můžu si dělat co chci a kdy chci a tobě po tom nic není." Na důkaz pravdivosti svého tvrzení mi jednou rukou přejel lenivě po tváři.

Zkoprněle jsem seděla na místě, neschopná se hnout. Nevěděla jsem, jak se chovat, co dělat. Jak jim vysvětlit, že je to všechno v pořádku, že se nemám až tak špatně a Samuel není tak hrozný, jak vypadá. A přitom nezranit jejich city ke mně.

Jak se mám omluvit Nikolajovi, za to, že jsem se nestala jeho?

Jak jim říct, že jsem k němu připoutaná přísahou, která přesahuje naše chápání?

Nikolaj vypadal, že přepočítává vzdálenost mezi námi a uvažuje jak se k nám dostat, aniž by při tom spadl dolů do propasti.

Ano, to že jsme byly všichni odděleni byl zjevně dobrý nápad. Věnovala jsem mu alespoň úsměv, to jediné jsem si mohla dovolit.

Stařešina si odkašlal. "Sešli jsme se tu, protože jeho Výsost, Král Orlov požádal o setkání na naší půdě. Slovo je Vaše."

"Děkuji." otec vstal. "Jak je Vám známo, podle dohody, jíž jste před lety sami podpořili, si moje tři dcery měly vzít prince tří sousedních království." vrhl pohled naším směrem. "Princezna Elizabeth byla přislíbena princi Nikolajovi. Ovšem král Samuel Starmoon ji bezohledně unesl a následně ji donutil, aby se stala jeho ženou. Nyní zbývá ještě pár dnů, do konce termínu, který byl určen. Chci Vás jménem svým, jménem mojí dcery i jménem prince Nikolaje požádat, aby bylo vše napraveno. Žádám, aby bylo manželství anulováno a nechal princeznu Elizabet jít a přijal za svou ženu princeznu Evangeline."

Stařešina otočil hlavou v kápi k Samuelovi. "Jaké je Vaše vyjádření?"

Hruď se mu zvedla, když se zhluboka nadechl. "Už jsem se vyjádřil jednou, když jsme se tu setkali krátce po mé svatbě. Svůj názor jsem nezměnil. Elizabeth je moje." vypadalo to, že tohle je celé jeho prohlášení k nastalé situaci, když se z ničeho nic přes opěradlo lehce naklonil směrem nalevo, směrem k plošině, kde stál můj otec. "Vlastně jsem Vám králi a královno ještě ani nepoděkoval."