Země Měsíce a Slunce

20 kapitola

ELIZABETH

Pět dnů.

Pět dnů trvalo, než mi přestalo srdce krvácet. Než se ta bolest otupila.

Pět dnů mi trvalo si uvědomit, že tohle je nový začátek. Bylo to oficiální. Stanula jsem před svými rodiči i Nikolajem a jeho rodiči, jako Samuelova manželka. Jako královna. A ani nikdo ze Stařešinů do toho nehodlal zasahovat.

Změnila se pravidla.

Pátý den ráno jsem se probudila a rozhodla se, že je načase se zvednout z postele a vyřešit jednu důležitou záležitost.

Neobtěžovala jsem se klepáním, když jsem vcházela do jeho pracovny. Seděl za stolem a i když bezpochyby zaznamenal můj hlasitý příchod, nedal na sobě nic znát a dál pokračoval v práci.

"Nevím co mám dělat." bez okolků jsem si lehla na lenošku, která stála u okna. Položila jsem se, zkřížila nohy jednu přes druhou a prohlížela strop nad sebou. Byl vykládaný tmavým mahagonovým dřevem, stejným z něhož byla celá Samuelova pracovna zařízená. A vlastně i Samuelova ložnice, kam jsem nahlédla jen jednou a náhodou, protože jsem zrovna procházela kolem ve chvíli, kdy mu tam Farah měnila povlečení na posteli.

"Jsem si jistý, že si něco najdeš. Hlavní je, aby to bylo v jiné místnosti." odpověděl mi, jako vždy velmi přátelsky, aniž by vůbec zvedl hlavu a věnoval mi trochu své drahocenné pozornosti.

Hlasitě jsem si povzdechla. Hlasitěji, než by bylo nutné. A dál ležela a koukala do stropu, zatímco ticho mezi námi narušovalo jen občasné šustění papíru o papír, jak přetáčel stránky.

Když už jsem si prohlédla každý centimetr toho pitomého tmavého dřeva na stropě, stočila jsem pohled k němu.

Černé vlasy, které se mu v konečcích lehce kroutily, měl rozcuchané, jak si do nich občas zajel rukou. Oči přihmouřené, soustředěně zaměřené před sebe. A rty stažené do tenké linky.

"Mohla bys na mě přestat tak zírat?"

"Pročpak? Jsi ze mě nervózní?" nechápala jsem, kde se ve mně bere ta odvaha s ním takto mluvit. Ale když jsem dnes ráno procitla, okovy jež mě po celý život omezovaly, byly pryč. Cítila jsem se víc, jako já sama a né jako ta, kterou jsem musela být pro všechny.

Čelist se mu napjala, jak pevně tiskl zuby k sobě. Nepochybovala jsem o tom, že být blíže k němu, slyšela bych, jak jimi o sebe skřípe. "Co kdyby ses věnovala stejným činnostem, jaké jsi provozovala i předtím."

"Ach, to je ale úžasná rada, můj pane. Kolikpak to máme hodin. Hm, myslím, že jsou čtyři." na chvíli jsem se odmlčela a naoko se zamyslela. "Tak to bych seděla v salonku, ve společnosti matky a jejích dvorních dam. A věnovala bych se nějaké bohulibé činnosti, jako četbě, vyšívání, společenským hrám, a ve čtvrtek bývali ochutnávky dortíčků z cukrárny, která byla ve městě. Čtvrtky jsem měla ráda nejvíc. Ta cukrářka, byla totiž úžasná. Dělala ty naprosto nejluxusnější zákusky. Nic lepšího snad ani neexistovalo. Mimochodem, ji moje matka poslala pár dnů před mým odjezdem do království Vlka. Aby mi mohla upéct dort na moji svatbu."

"Jaká to smůla." Ucedil.

"Vskutku." přitakala jsem. "Měla jsem na ten den ušité nádherné šaty. Bílé, s krajkami a vyšívané perlami. A dlouhý závoj, který mi mělo nést 5 malých družiček. A dalších 5 družiček mělo jít uličkou předemnou a rozhazovat okvětní plátky bílých růži." Moje šaty šilo několik švadlen dnem i nocí. A zbytečně. Nikdy jsem si ty šaty neoblékla.

"Bílé růže jsou smuteční."

Nevšímala jsem si jeho poznámky. "A jak bych tak kráčela uličkou kostela, směrem ke knězi a ke svému nastávajícímu, zpíval by mi k tomu sbor a hrál by varhaník. Okny kostela by dovnitř proudily sluneční paprsky. Dívalo by se na mě spoustu lidí, kteří by si mě v ten den přišli prohlédnout,, přišli by mi popřát štěstí, zdraví. A po obřadě bychom společně jedli, pili, tančili a smáli se. Oslavovali bychom lásku a naději."