Země Měsíce a Slunce

12 kapitola

Po nějaké chvíli, kdy jsem jen ležela zavřená v honosné komnatě s vlastními myšlenkami, před nimiž jsem se snažila utéct, přišla starší žena s prošedivělými vlasy spletenými do dlouhého copu. Tváří zbrázděnou vráskami let, která prožila a očima už lehce zakalenýma. Hned ve dveřích se s pokornou úctou sklonila, poklekla na koleno, i když jí to nejspíš způsobovalo bolest a pravou ruku si položila na hruď do místa, kde jí pod kůži bilo srdce. "Má královno. Jmenuji se Vala a jsem Vám k službám."

Chvíli jsem na ni jen zmateně zírala, než mi došlo, že to vlastně mluví ke mě. To já byla královna, i když korunována bez svědků, jen v tichosti za účasti tří kněžek.

"Ach." vyskočila jsem z postele, teď už plně ovládající své tělo a přistoupila k její křehké schránce. "To není nutné." pomohla jsem jí vstát. Vedle ní ležel na zemi tác přikrytý poklopem. Chtěla jsem ho zvednout, aby se k němu nemusela ohýbat, ale naštvaně odstrčila moje natahující se ruce. "Já zvládám svou práci, má paní."

"Já..." zmateně jsem zamrkala. Nemyslela jsem to špatně, přesto jsem ji nejspíš urazila. Byla jsem jen zdvořilá. Copak tu není nikdo, kdo si nebere všechno tak moc osobně?

Rázně položila podnos na stolek v rohu místnosti u něhož byly dvě křesla. "Donesla jsem Vám večeři." teď už se hýbala bez sebemenších problému. "Král mě poprosil, abych Vám dělala společnost a informovala Vás o programu následujících dní." přešla k velkému oknu na balkon a otevřela ho, aby dovnitř poroudil čerstvý vzduch.

"Kam Samuel odešel?" sedla jsem si do křesla a pustila se do lahodně vypadajícího drubežího masa s opekanými brambory na tymiánu. Ach, skoro jsem si povzdechla na hlas. Do teď jsem si ani neuvědomovala, jak strašně velký hlad jsem měla.

"Má práci." odpověděla mi jen zatímco se pustila do stlaní postele. Už jsem měla na jazyku, že to dělat nemusí, protože si za pár hodin venku stejně setmí a já si půjdu lehnout. Ale raději jsem držela jazyk za zuby a hleděla si svého.

"Toto je ložnice královny. Královy komnata jsou přes chodbu. Ale nebydlí tu. Tohle sídlo bylo postaveno pro reprezentativní účely, když přijímaly bývalý králové návštěvy z jiných zemí, také na společenská setkání. A kousek odtud je i hlavní výcviková armádní základny. Další dvě jsou rozestavěny podél hranic. Pak jedna u pobřeží na druhé straně země. Toto sídlo využívá král v posledních letech minimálně. Proto i teď tu strávíte nezbytně dlouhou dobu a vyrazíte do Escante - to je město ve vnitrozemí, kde stojí domovské sídlo královské rodiny. Nyní i Vaše." stočila ke mě přísný pohled. Zapomněla jsem kompletně na nějakou etiketu a skloněná nad talířem jsem do sebe házela jedno sousto za druhým. Musela jsem u toho vypadat vážně reprezentativně.

Odkašlala jsem si a narovnala se. Do tváří mi stoupl ruměnec. Za tohle by mě matka vyplísnila. Bylo smutné, že jsem dokázala tak snadno selhávat v tom, čemu mě po celý život učili. Etiketa a vybrané chování mělo být mou silnou stránkou.

"Vaše věci jsem už nechala převézt, ani jsem je nevybalovala. Košili na spaní máte ve skříni, stejně tak i cestovní úbor. Nejspíš odjedete hned po snídani."

Jen jsem přikývla. "Až dojíte, můžu Vás tady provést." vytáhla ze skříně jednoduché smaragdově zelené šaty s vypasovaným živůtkem a tylovou sukní.

"To asi nebude nutné. Pokud už zítra odjíždíme." neměla jsem náladu vylézat z toho pokoje, s někým se potkat. Procházet to tady s vědomím, že si stejně žádnou z těch místností nezapamatuji, vzhledem k neklidu, který mi projížděl tělem a adrenalinu v žilách. Na kůži jsem pořád cítila jemné vibrace. Chvění. Jako by mi do těla pouštěli drobné výboje.