Země Měsíce a Slunce

7 kapitola

Po zbytek noci už jsem zůstala bdělá, stejně tak jako Jenefa. Ta dokonce vypadala, že není daleko od zhroucení. Něco bylo špatně, tohle bylo špatně. A ani jedna z nás nevěděla, jak z toho ven.

Otec s matkou byla příliš daleko. Až moc pozdě jsem se začala ptát. Cesta zpátky nebyla a cesta vpřed...ani jsem na to nechtěla pomyslet. Tohle bylo to moje dobrodružství, po kterém jsem tak prahla. Záviděla jsem sestrám jejich vzrušující neobyčejný život a tolikrát přemýšlela jaké by to bylo, kdybych byla na jejich místě.

Tak se mi to splnilo....

S prvními náznaky svítání se kočár s rachotem zastavil. Dojeli jsme na místo.

Skrz okýnko jsem spatřila hustý černý les za nímž se zlověstně tyčily skalnaté hory, jejichž vrcholky sahaly až po samotná nebesa. Nebo alespoň tak se to říkalo. Bylo to jen zdání, klam. Bílý opar v němž byly vrcholky hor zahaleny, nebyly mraky. Ale hustá mlha. Hmota žijící si svým životem. Nejeden opovážlivec v ní prý ztratil život.

A za těmi horami, tam se rozprostírala země Měsíce a Slunce. Temné království plné lidí s magickou mocí. Modlících se k démonům, protože oni sami jsou z démonů stvořeni.

Dveře kočáru se otevřeli. Jeden z vojáků mi nabídl ruku, aby mi pomohl vystoupit.

Naprázdno jsem polkla a podívala se na Jenefu. Pokusila se mi věnovat uklidňující úsměv, ale v očích se jí při tom zračila nejistota a obavy.

Zhluboka jsem se nadechla a odhodlala k prvnímu kroku. Sestoupila jsem na jinovatkou pokrytou zem.

Jenefa si stoupla vedle mě. Chvěla se. "Možná ten útěk nebyl až tak špatný nápad." špitla mi do ucha.

Ovanul nás studený vítr a vehnal mi volné prameny vlasů do očí, a s ním se z nebe začaly snášet drobné sněhové vločky. Byl duben a tady na severu nebylo sněžení v tomto období nic divného. Zima se hašteřila s jarem a nechtěla odejít.

Z lesa se vynořili tři jezdci v černých pláštích, které za nimi vlály skoro jako křídla. Takto nějak bych si asi představovala jezdce apokalipsy, napadlo mě v první chvíli, kdy jsem je uviděla.

Nevím, jestli to, na čem jeli, se dalo ještě nazývat vůbec koněm. Byla to zvířata, větší než jakýkoli kůň, kterého jsem doposud viděla. Černá srst se jim leskla a od mohutných kopyt jim odlétaly kusy hlíny a štěrku.

Zastavili se nejdřív u kapitána, s nímž prohodil ten, který jel v čele průvodu pár slov, zatímco obrovské zvíře na jehož hřbetě seděl netrpělivě přešlapoval na místě. A pak, když netrpělivě zahřál, vybídl ho ke klusu naším směrem.

Instinktivně jsem o krok ucouvla.

"Princezno." špitla vedle mě Jenefa, zatímco mi pevněji stiskla ruku, které se chytla.

Buď klidná, rozvážná, důstojná. Buď princeznou, kterou tě vychovali, opakovala jsem si v duchu, jako svoji osobní mantru. Klidná...

Srdce mi divoce tlouklo v hrudi, když dojel až k nám a jediným plynulým pohybem seskočil na zem ještě než se to démonské zvíře zastavilo. Roztřeseně jsem vydechla, když stanul jen na délku paže předemnou.

Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře. Z pod kapuce mu vyčuhovaly černé lehce zvlněné vlasy, na tvářích měl několikadenní strniště, které jen zvýrazňovalo ostře řezanou bradu. Šedo modré oči mu rámovaly husté řasy a tmavé obočí, které se mu nad nimi klenulo. Tak tohle byl on? Král země Měsíce a slunce. Muž ovládající magii.

Slovo, kterým bych ho popsala? Strach budící. Vyzařovala z něj nenávist, opovržení. Moc. "Princezno Elizabeth." lehce se mi uklonil. Ale v jeho podání to působilo, jako by se mi vysmíval.

Jenefa se vedle mě otřásla a snažila se mě stáhnout ještě blíž k sobě. Schovat mě. Věnovala jsem jí pohled, kterým jsem se ji snažila přesvědčit, ať je v klidu. Měla jsem v plánu tuhle situaci diplomaticky vyřešit. "Vaše Výsosti." udělala jsem pukrle, jak se podle společenských norem patřilo. "Bohužel tu došlo k omylu." vyhrkla jsem ze sebe rychle, hned jakmile jsem se narovnala. "Moje sestra, princezna Evangeline, se má stát Vaší ženou." Obeznámila jsem ho s chybou, která se stala a doufala, že u něj se dočkám podpory.

Přivřel oči. "Obávám se, že k omylu došlu už jen podepsáním té dohody. Bohužel, stalo se." pronesl.

Neřekla bych, že někdy v životě potkám někoho, kdo by mohl mít chladnější pohled, než má sestra. On s ní o ten titul mohl soutěžit.

"Prosím, Vaše výsosti." naléhala jsem. "Opravdu se stala chyba. Já byla přislíbena princi Nikolajovi. Princezna Evangelline byla připravována pro to, aby se stala Vaší ženou a-" mávnutím ruky mě přerušil.

"Zdá se, že ta čest, stát se mojí ženou, připadne Vám."

Chytil mě kolem pasu, a tak, jako bych snad ani nic nevážila, mě vysadil do sedla svého koně. Překvapeně jsem zalapala po dechu. "Ne, já-" snažila jsem se protestovat. Ale bylo to k ničemu. Vyskočil do sedla za mě a aniž bych se jen stihla rozloučit nebo říct něco dalšího, kůň neskutečnou rychlostí vystřelil vpřed.

Směrem k lesu a horám. K místu, kterému se lidé vyhýbali.

Za námi se nesl jen zděšený výkřik dvorní dámy, která mne doprovázela.