Země Měsíce a Slunce

14 kapitola

Samuel měl pravdu, cesta vzduchem byla opravdu rychlá. Do Evelonu jsem se dostali ještě před polednem. Když jsme začali klesat, snažila jsem se zahlédnout z města co nejvíce. Samuel si toho všiml a jak jsme prolétaly v rychlosti mi popisoval, jak je město vystavěno.

Leželo v nížině, v zelené krajině. Z přední strany, kde byl vchod do města, byla postavená vysoká kamenná zeď s velkými dřevěnými vraty, která byla otevřená. První úroveň tvořila tržiště, stánky a mezi nimi malé uličky. Pak začínaly první menší domy. Čím víc k prostředku města, tím se zdály domy větší. Střed města tvořilo malé nádvoří s kašnou.

Po pravé ani levé straně žádná zeď nevedla, byly tam ale velké dlouhé budovy, které tuhle zeď nahradily a pak, pastvy a lesy. Samuel mi sdělil, že jsou to chlévy, stodoly a stáje. Ve vnitřní části města žádná zvířata nežila, domy neměly zahrady.

Obytná část města končila širokou řekou přes níž vedlo několik mostů, některé širší, jiné jen menší, podobné lávkám. Za řekou se rozprostírala rozsáhlá pole a pak v místě, kde začaly mírné kopce byly sady s ovocnými stromy.

A za nimi už jen skalnaté kopce napůl porostlé stromy, napůl holé. Přeletěli jsme přes celé město a právě až tam za sadem, u těch skalnatých kopců, jsme přistáli.

Černý drak dopadl na zem a se mnou to lehce otřáslo. Přistání nebylo o nic příjemnější než vzlétání. Žaludek se mi zhoupnul.

Na zem nejdřív seskočil Samuel, a pak pomohl i mě. Po tom dlouhém sezení, jsem měla pocit, že mám místo nohou dřevěná prkna, ale snažila jsem se na sobě nedát nic znát a stát co možná nejpevněji. Lehce jsem se protáhla. Abych svalům připomněla, že je mám.

Drak se začepýřil a okamžitě se vydal do prohlubně mezi skálami, kterou spojovala kovová vrata. Ty se se skřípotem před ním rozevřela. "Tam žijí draci. Jsou tam i lidé, kteří se o ně starají." vysvětlil mi. "Půjdeme pěšky, není to zas tak daleko a aspoň si protáhneme nohy." aniž by počkal na odpověď, vykročil si k pěšině, která vedla sadem.

Se zaklením a stále se vzpamatovávajícími končetinami jsem se vydala za ním. Procházeli jsem kolem ovocných stromů. Jablka, švestky, hrušně, třešně,....což by nebylo divné. Co divné bylo, že sad byl rozdělen na čtiři části a v každé z nich byly stromy v jiné fázy svého života. Zatímco někde byly květy, jinde plody, nebo holé větve. Sem tam se mezi nimi mihl nějaký člověk, který pracoval. Nás si ale nevšímali. Dělali svoji práci a nezdržovali se poklonami.

"Pomocí magie napadobujeme 4 roční období postupně po sobě. Abychom měli plody po celý rok. Je to poměrně náročné a musí tu být nepřetržitě několik čarodějů, kteří udržují správné teploty ve svém sektoru, Ale nemusíme se díky tomu obávat o zásoby. A můžeme je dodávat i do menších měst v okolí. Těchto pomocí magie udržovaných sadů nemáme v zemi moc. Jen pár. Ale tento sad patří mezi ty menší."

Užasle jsem na to hleděla. Netušila jsem, že se dá magie využívat i tímto způsobem a přišlo mi to fascinující. Kdyby v naší zemi byly takové možností...Moct hospodařit po celý rok a nebát se dlouhých a krutých zim.

My v paláci o jídlo nouzi neměli nikdy, ale věděla jsem, že ostatní takové štěstí neměli. Nikdy jsem neměla dovoleno účastnit se porad, nebo se o tyto věci vůbec zajímat, ale občas se mi naskytla příležitost aspoň něco málo vyslechnout, když o tom začal mluvit Erik při společných večeřích. Snažil se otce přesvědčit, že zbytečně plýtváme jídlem a bylo by dobré se občas uskromnit. O čemž otec samozřejmě nechtěl ani slyšet.

Zbytek sadu jsme prošli v tichosti. Až stromy postupně přešly v pole. Ta vypadala všechna ve stejné fázi. Holá. Muži po nich přejížděli s pluhy a oraly, sely,....Tentokrát jich pár, z nich zvedlo hlavy, když jsem proházely. Ale nikdo nic neřekl. Maximálně jen kývli hlavou a dál pokračovali v práci.