Země Měsíce a Slunce

6 kapitola

Do rána se mi nepovedlo usnout a tak jsem se jen převalovala a čekala na svítání. Jak kapitán řekl, vypadalo to, že chce dostát svému slovu a co nejdříve mě předat. Vojáci tábor sbalili v pár minutách, sotva se začalo rozednívat. S Jenefou jsme se spěšně oblékli, vlasy mi stáhla do copu a omotala mi ho kolem hlavy, pár pramenů mi z něj vyklouzlo a volně mi vlálo kolem obličeje. Byla jsem rozlámaná a na kůžii jsem cítila prach a špínu, která se mi za těch pár dnů vytrvale usazovala na těle.

Každopádně jsem tohle cestování zvládala o dost lépe než Jenefa, která prskala jako kočka pokaždé, když nám jako toaleta sloužil jen les, na umytí obličeje voda z jezera nebo nějaké řeky. Kapitán se vytrvale vyhýbal jejím otázkám, proč nemůžeme zastavit na noc v nějakém hostinci, nebo v jednom z venkovských sídel, která měla být poblíž naší trasy. Podle něj to byli zbytečné zajížďky, které by nás po cestě jen zdržovali.

***

"Jenefo.." lehce jsem zatřásla se svou spolucestující, která spala už několik hodin tvrdým spánkem. Já usnula díky svému nočnímu ponocování chvíli po poledni, když bylo slunce ještě vysoko nad obzorem. Když jsem se pak probudila, byla už tma. "Jenefo."

"Ano, má paní." zeptala se rozespale, aniž by otevřela oči.

"Myslím, že je něco špatně."

"Jako co?"

"Znáš toho Kapitána stráží, který s námi jede? Nebo jednoho z vojáků? Kočího? Nikoho z nich jsem nikdy neviděla a pochybuji, že by mi, jako doprovod dali někoho úplně nového." mluvila jsem tišeji, abych měla jistotu, že nás nikdo neuslyší.

Jenefa konečně rozespale otevřela oči. Zhluboka si povzdechla. "Neznám je, ale já se na stráže vetšinou moc nedívám. Navíc, třeba jen sloužil jinde než na zámku. Král musel dát dohromady tři velké oddíly, k tomu musel někdo zůstat. Je pochopitelné, že s námi jede někdo, kdo do teď plnil svou službu třeba jinde." snažila se mě uklidnit.

"Fajn, a co to, že jedeme pořád na sever. I kdyby jsme jen objížděli spadlý most a jeli jinou cestou, vím jistě, že několik hodin jsme na cestě na sever." podala jsem jí do rukou kompas, který jsem dostala od Evelin. Vytáhle jsem ho z tašky jen náhodou. Když jsem se probudila a nevěděla co mám dělat.

Teprve teď vypadalo, že jsem skutečně upoutala její pozornost. A rozespalost, která ji obklopovala se vytratila. "Víte to jistě?" očima fixovala ručičku kompasu směřující k písmenu S.

"Ano. Od toho, co jsme vyjeli jsem se na ten kompas párkrát jen tak koukla. Ten první den ráno, bylo to v pořádku, jeli jsme správnou cestou, na západ. Ale potom, když jsme se stočili a já se ptala kudy jedeme...Kapitán nám řekl, že musíme objet nějaký spadený most a tak jedeme jinou cestou. Tehdy kompas ukazoval sever. Od té doby jsem se na něj podívala jestě dvakrát a pokaždé tam byl sever. Říkala jsem si, že to je náhoda, že jsme zrovna najeli na nějakou cestu, a za chvíli se stočíme zase jinam."

"Ale proč bychom jeli na sever. To nedává smysl. Po celé hranici severu je jen..." nechala větu nedokončenou a s hrůzou v očích ke mě zvedla pohled. "Musíme hned zastavit a říct to kapitánovi."

"Nelíbí se mi. Nevěřím mu. Musíme utéct." Sdělila jsem jí rozhodně.

"Ale jsme uprostřed ničeho. Jak tady utečeme, kam? Nemůžeme jen tak vyskočit z kočáru a utíkat do lesa. To je hloupost." začala bouchat do střechy kočáru, aby dala vědět kočímu, že chceme zastavit. Kočár začal zpomalovat. "Došlo k chybě. Možná se k našemu kočáru přidala špatná skupina strážců. Měli doprovodit princeznu Evangeline. Ne nás. Nebudeme hned panikařit. Určitě se to vysvětlí."

Kočár úplně zastavil. Dveře se otevřeli a v nich stál jeden z vojáků. "Děje se něco Vaše Výsost?" otočil se ke mě.

"Chceme mluvil s velitelem. Hned." vyštěklal na něj ostře Jenefa. Odstrčila ho a drala se dveřmi ven z kočáru. Nevypadal zrovna nadšený z toho, že ji musí pustit.

Šla jsem hned za ní. Byla neskutečná tma. Hustým lesem v němž jsme se právě nacházeli, sotva prosvítaly paprsky měsíce. Stráže posazení na koních, kteří jeli před i za kočárem se všichni otáčeli naším směrem.

Kapitán na černém koni s pochodní v ruce k nám přiklusal z čela průvodu. "Není moudré zastavovat v noci uprostřed lesa princezno. Může to tu být nebezpečné." Seskočil z koně a pokynul nám, abychom nastoupili zpátky do kočáru.

"Víte kdo jsem?" snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejklidněji i když jsem měla z jeho černých očí husinu po celém těle.

Obočí se mu stáhlo skoro do jedné linky, když se zamračil nad mojí otázkou. "Samozřejmě. Princezna Elisabeth Mari Wartes. Čtvrté dítě krále a králov-"

"Správně." přerušila jsem ho, než stihl dokončit monolog o mém rodokmenu. "Tak teď mi řekněte, kam mě to vezete!"

Jeho kůň poskočil z jedné nohy na druhou, jak se nervózně ošil. "Přece k Vašemu budoucímu manželovi."

"V tom případě mi řekněte, proč jedeme na sever? Musíme se otočit zpátky na jih! A jakmile vyjedeme z lesa, hned na první cestě ,která to umožní, budeme pokračovat na západ. Ke království Vlkay! Tam je můj budoucí manžel. " přestože byl o hlavu vyšší než já, dokázala jsem si nějakým zázrakem udržet klidný hlas.

"Nemusíte mít žádné obavy princezno. Už za pár hodin budeme u hranic-"

"Ale u špatných hranic!" vykřikla Jenefa zlostně.

"Ne, jedeme správně." mluvil konejšivým hlasem, jako bych byla snad nějaké dítě. Zašátral v kabátu a vytáhl z něj poskládaný dopis s pečetním znakem mého rodu. "Tohle jsou mé pokyny...."

Vytrhla jsem mu dopis z rukou a spěšně ho rozbalila. Přejela jsem očima po pár řádcích uvnitř. "Tohle je špatně." podala jsem papír Jenefe. Ta si ho také prohlédla. Zděšeně vypískla a přiložila si ruku na ústa.

"To je slovo krále. Princezna Elizabeth má být bezpečně dopravena k hranicím země Měsíce a Slunce, kde si ji převezme její budoucí manžel, Král Samuel Starmoon."

"Král Samuel si má vzít moji sestru, princeznu Evangeline. Ona pro něj byla vybrána. Ji připravovali na manželství s ním." tohle nedávalo smysl. I když to byla otcova pečeť, a pokyny byly jasně a srozumitelně napsány. Mělo to být jinak.

"Král by Elizabeth nikdy neposlal na TO místo." přidala se Jenefa, celá pobledlá.

"Jen plním rozkazy svého krále. Teď si prosím nastupte zpátky do kočáru."

On mi nepomůže. Přeletěla jsem pohledem po ostatních strážných, kteří doposud ve svých červených kabátech se zlatým vyšíváním seděli na hřbetech čistokrevných koních. Nikdo z nich nevypadal rozpolceně. Nikdy z nich neváhal. Věřili, že právě já patřím do severní země.

Amůj otec.....Opravdu by něco takového udělal? Proč?