Holka z děcáku [ ff s one direction ]

36.KAPITOLA

Josh nás hned všechny zaúkoloval a já jsem neměla ani chvilku si s Jamesem promluvit. Musela jsem jít zpívat.
Jako první jsme nahrávali písničku Hope. Tahle píseň pro mě hodně znamenala a kluci to věděli. Měla být jako první na albu a měli jsme k ní v brzké době natáčet i klip. Seděla jsem v místnosti vedle Nialla a zpívala jsem svoji část. Dívala jsem se při tom na Jamese a přemýšlela jestli mě taky poznává.
Dozpívala jsem a dala jsem si deset minut pauzu, protože teď měli zpívat kluci. Šla jsem do kuchyně si pro něco k pití. Nevšimla jsem si, že za mnou šel James, dokud nepromluvil.
"Omlouvám se, ale neznáme se od někud zdřívějška?"
Otočila jsem se na něj a musela se usmát. Napřed jsem přemýšlela, jak mám odpovědět, ale nakonec jsem se rozhodla mu říct pravdu.
"Ne. Nikdy předtím jsme se neviděli, když nepočítám první dva roky života."
James se na mě nechápavě díval, ale pochvíli na jeho výrazu šlo vidět, že mu to došlo.
"Ty žiješ Lily?", zeptal se mě a já se musela zasmát a řekla jsem:"Myslíš, že bych tu jinak stála? Jistěže žiju, jen jsem vyrostla v děcáku."
"To je, ale divné. Teta mi tvrdila, že nikdo z vás nehodu nepřežil."
"Mě zase celý život tvrdili, že žadnou rodinu nemám."
"El pojď sem prosím. Je tu malé nedorozumnění.", zavolal na mě Josh a já jsem bez váhání šla.

"Co se děje?", zeptala jsem se a posadila se vedle Nialla. Josh mi ukázal svůj notebook a já jsem se zděsila. K moji písničce zmizeli noty a já už kopii neměla, protože jsem si nemohla vzpomenout, kde mám svůj starý blok.

"Co jste s tím proboha dělali? Jak se mohlo stát, že zmizeli všechny noty?!", začala jsem se rozčilovat. Nevím, kdo mohl být tak neschopný, že to smazal.

"El prosím nerozčiluj se. Omylem jsme zmáčkli jinou klávesu a ono se to smazalo, ale kluci říkali, že máš ještě kopii ve svém bloku.", snažil se mě uklidnit Josh, ale já rozčílila jen ještě víc.

"Já už žádnou kopii nemám!!! Nevím, kam se ten blok poděl a teď si už taky nepamatuju, jakou melodii to mělo!!!!", zakřičela jsem na ně a odešla naštvaně do svého pokoje. Nemohla jsem pochopit, jakse jim to povedlo. Ta písnička pro mě hodně znamenala a teď je pryč.  Začaly mi po tvářích téct slzy.

Slyšela jsem, že mi někdo klepe na dveře, ale já na toho dotyčného zakřičela, ať mě nechají být. On na to, ale nebral a vešel dovnitř. Podívala jsem se na něj a uviděla Jamese. On přešel ke mně a sedl si na postel. Chvíli jsme mlčeli, ale on nakonec promluvil.

"Netrap se tím už. Jestli chceš, tak já ti pomůžu to složit znovu. Mám trošku zkušenost s hudbou a hraním na klavír, tak co zkusíš to se mnou?", zeptal se a já se přes slzy usmála a přikývla.

"Budeš opravdu moc hodný. Teď, ale tě o něco poprosím.", řekla jsem mu a oteřela jsem si slzy.

"Jasně. Co potřebuješ?"

"Mohl by jsi jít dolů a omluvit se jim, že jsem na ně křičela?"

"Jak už jsem řekl jasně. Jsi moje sestra a já pro tebe udělám všechno.", řekl mi a dal mi pusu do vlasů. Byla jsem opravdu ráda, že mám takového starostlivého bratra.

Je tu další díl a já jsem zvědavá na vaše reakce. ;)