Fleur De Lis

Kapitola 5

Jane

Je to tu velké. Obrovské. Barevné - převážně zlaté a rudé. Zářivé. Hodně zářivé. Jedním slovem velkolepé. Všude září svícny s dlouhými svíčkami. Strop zdobí pestré dřevěné rytiny doplněné malbami a krásně zdobenými lustry. Vchod krášlí velký červený závěs se zlatými provazy - stejný jako zdobí všechny dveře a salónky v nevěstinci. Neustále dovnitř vchází davy lidí, - nevšímají si té nádhery, co je kolem nich. Dokonce ani Lilian v doprovodu dalších dvou kurtizán, které přišly s námi.

Jsem opravdu více než uchvácená. Je to nádherné... pomyslím si. A nejspíš jsem i jediná, kdo si tady toho všiml a byl tím okouzlen.

Lilian se o něčem baví s Glorií a se Stenem - jejím osobním doprovodem. Je to chlap, který dohlíží na to, aby muži zaplatili za naše služby. A pokud bychom se pokusili utéct, aniž bychom splatili Lilian svůj dluh,... řekněme, že není radno se o něco takového pokoušet. Takovéhle věci nedopadají dobře. Glorie si opět stěžuje na své šaty. Podle ní mi Lilian nadržuje. Kdyby jen věděla. Dostala jsem od ní už tolikrát výprask, že to ani nespočítám na prstech.

Povzdechnu se a potichu se od nich vzdálím, raději se kochám výzdobou sálu. Čím víc vcházím do místnosti, uvědomuji si, že jsem vděčná za šaty, které jsem dostala od jeho Veličenstva. Předešlé ráno přinesl posel velkou krabici s nádhernými vyšívanými tmavě modrými šaty se vzkazem od jeho Veličenstva. Chce mě poznat. Toto je jeho barva. Jsou nádherné. Vlasy spletené do pečlivého drdolu my zdobí květinový věneček. K tomu samozřejmě patří i stříbrná zdobená maska.

Když se tak rozhlížím po místnosti, vidím jen samé masky. Různého druhu. Ženy v drahých šatech s partnery. Smějí se spolu s přáteli. Tančí. Ale já tam nikoho nepoznávám. Jak tu mám ksakru najít Lorda Henryho?

„OH... omlouvám se, pane. Je mi to velmi líto. Nevšimla jsem si vás. Žádám vás o odpuštění." Hned se začnu omlouvat. Omylem jsem vrazila do nějakého muže, co šel naproti mně a já si ho kvůli svému hloupému zamyšlení nevšimla. Musím se to odnaučit!

Ukloním se.

Muž ve zlaté masce se světlými delšími vlasy si mě zkoumavě prohlédne. Ale nevypadá naštvaně - tak jako ten nerudný vévoda - ba naopak, vřele se na mě usměje. Zatím co já si připadám provinile a nejradši propadla do země, on se na mě místo toho zubí. Vezme mě za ruku a políbí mě na kloubky prstů; jako nějakou vznešenou dámu, pomyslím si.

„V pořádku. Nic se přeci nestalo." Uklidní mě. „Měla byste být trochu opatrnější, než vám někdo ublíží." Zastrčí mi zbloudilí pramínek vlasů za ucho. Přitom si mě stále zkoumavě prohlíží.

Zmateně zamrkám. Zmůžu se jen na tiché: „Ano, pane."

Stále se drží v mé těsné blízkosti. „Uklidněte se. Všechno je v pořádku. Nic se přeci nestalo."

Znovu si ho prohlédnu. Oblečený v modročerném dobře padnoucím obleku s bílou košilí a vázankou. Opravdu elegantní muž. Zamrazí mě z něj v zátylku. Nejspíš další vévoda.

„A vaše jméno?" sonduje se šibalským úsměvem.

„Jane." Špitnu.

„Ach tak..." podiví se. Co jsem řekla? „Tak slečno Jane, zdáte se mi nesvá? Necítíte se tu snad dobře? Nebo se vám tu nelíbí?" pokračuje ve svých otázkách.

Zavrtím hlavou. „Ne, to opravdu ne. Já jen - ano. Jsem trochu nesvá. Je to pro mě tady něco nového, ale jinak se mi tu opravdu moc líbí, pane." Hlesnu. „Chci říct; vypadá to tu opravdu moc krásně."