Fleur De Lis

Kapitola 15

Jane

Hned po mém příjezdu do princova soukromého sídla na předměstí mě sluha odvádí do mého pokoje, který sousedí s pokojem jeho Veličenstva. Princ si potrpí na luxus - nepochybně -, o tom vypovídá i ta to místnost. Vysoký strop je vyřezávaný a zdobený zlatem. Stěny zdobí květinové malby. Místnosti dominuje velká postel s nebesy hned vedle prosklené stěny. Naproti posteli jsou tajné dveře, které propojují můj pokoj s princovým. Hned u nich stojí lesklá skleněná komoda také zdobená zlatem. Vprostřed místnosti stojí menší konferenční stolek s polstrovaným gaučem s několika polštářky. Umím si sebe na něm představit večer s pěknou knihou. Ale večery budu nejspíš trávit s princem.

Povzdechnu si a položím svou tašku na komodu. Kolem mě se prosmýkne sluha s mým zavazadlem.

„Jeho Veličenstvo s vámi chce za hodinu posnídat. Služebná vám pomůže se převléct a upravit. Ve skříni máte připravené šaty." Oznámí mi vysoký sluha.

Přikývnu a nechám ho odejít.

Vydám se k vysokým oknům, abych se podívala do zahrady, kde už pilně pracují zahradníci, aby se postarali o pečlivě zastřižené keře a trávníky nebo aby zalili záhony růží. Ospale zívnu. Cestou jsem Henrymu usnula na rameni, ovšem kdybych si teď mohla zalézt do těch měkkých peřin, neváhala bych. Promnu si bolavé rameno.

Chvíli na to se ozve tiché zaklepání. „Vstupte." Houknu na služebnou, o které mě před chvíli informovali. Dovnitř nakonec vcházejí dvě ženy. Ta první - světlovlasá - může být tak mého věku, ovšem té druhé už krásné černé vlasy zdobí šediny. Na tváři má kolem očí už nějaké vrásky od smíchu, přesto jí v očích šibalsky jiskří.

„Dobré ráno, slečno Jane. Jmenuji se Gretha a toto je Lucy. Jeho Veličenstvo chce, abychom vás připravili na snídani." Spustí starší služebná a kývne na mladší, aby z almary vyndala šaty. „Jeho veličenstvo si také přeje, abyste se oblékla do jím zvolených šatů."

Jen přikývnu. „Dobrá tedy, můžete si se mnou dělat, co chcete." Usměji se na ně.

„Jeho Veličenstvo si také přeje, abyste neměla masku." Kývne k mé černé masce. Opět přikývnu. Zvykla jsem si na to. S princem jsem měla masku jen třikrát, ovšem jsem si s ní před ním jistější. Stále, kdykoliv jsem v jeho přítomnosti, mi nahání husí kůži.

Lucy ze skříně vyndává krásné bledě modré sametové šaty s rukávy po lokty s bílými mašličkami. K tomu světle bílé punčošky, a jemné takřka průhledné bílé spodní prádlo. Polknu, když si to na sobě představím. Princ je opravdu hodně zvrhlý muž.

Starší služebná Gretha se na mě vřele usměje. „Prosím, odložte si." Pomáhá mi se svlékáním mých jednoduchých cestovních šatů. Na to se oblékám do toho neskutečně skandálního spodního prádla, které sotva zakrývá mou kůži. Spolu s Lucy mě šněrují do korzetu, díky kterému se má ňadra zpevňují a vypínají. Světle modré šaty mi perfektně padnou. Hluboký živůtek zdobí bílá mašle, stejně jako rukávky.

Myšlenkami se opět vrací k Sebastiánovi a jeho skleslému až skoro prosebnému pohledu. Nechápu, co se během toho dne změnilo. Ještě to ráno jsem ho měla chuť utlouct tou nejtlustší knihou, co bych v jeho knihovně našla, a pak když jsme se ocitli ve městě jako bychom byli někým jiným. Už to nebyl vévoda. Byl to Sebastián. Muž, který je laskavý a miluje své sestry. Muž, který nesnáší plesnivý sýr a kyselé ovoce. Muž, který je vtipný. Muž, který nádherně líbá a jeho přítomnost mi je příjemná. Muž, který je vášnivý a který po mě bezmezně touží.