Fleur De Lis

Kapitola 6

Sebastian

Sklenička se po nárazu do zdi rozbíjí na několik kousků a s dunivým tónem dopadá na podlahu. Sakra! Ta děvka. Ta zpropadená děvka s nevymáchanou pusou, hlavou v oblacích, nevinnou tváří a neuvěřitelnou postavou. Jak si myslí, že si tohle může dovolit? Urazit mě? Odkopnout? Vévodu? Ještě k tomu několikrát! Až se mi dostane do rukou tak... Vzteky shodím všechno ze stolu a sundám si vázanku. Ta mě tak zatraceně dopálila.

Sesouvám se na židli, schovám si obličej do dlaní. Taková mrcha. Tohle jí už prostě nemůže projít. Nesmí. Tahle malá děvka neodejde, dokud neudělá to, co po ní chci.

Musím jí k sobě nějak nalákat. Dostat ji do jámy lvové. Nenechat jí odejít. Zůstane tady a za to odmítání mě bude těšit celý zbytek noci až do bledě modrého rána, kdy spadne vysílením do matrací a bude spát ještě do dalšího odpoledne... a pak si ji vezmu ještě jednou. Za škody co provedla na mém egu.

Sice, kvůli tomu budu muset poslouchat další Willovy narážky. Ovšem buď to a konečně ji získám, nebo ... co to plácám žádné nebo nebude. Já ji získám!

Chtělo by to večírek. Will miluje večírky, takže bych měl i koho na to využít, aby to zařídil. Samozřejmě na takovouhle akci bude potřebovat i patřičné šaty. Nějaké pěkné a vyzývavé. Šaty, které si oblékne pro mě.

Shýbám se, abych ze země mohl sebrat čistý papír. Ze žlábku si beru pero, rychle tam píšu krátký vzkaz pro Marii.

~

Drahá Marie,

dlouho jsme se neviděli. Co takhle čaj u mě zítra kolem třetí?

Vezmi si sebou věci. Mám pro tebe zakázku.

Líbá Sebastián

~

Vzkaz schovám do obálky a zapečetím. Odnesu ho do chodby na stolek k ostatní poště, kterou sluha zítra rozešle. Spokojeně se ploužím zpět do svého pokoje. Sundávám si boty, zalézám do postele. Však já jí to ještě zavařím. Nakonec bude moje.

~

Zdál se mi krásný sen, ale mám z něj divný pocit. Otáčím se na levý bok a otevírá jedno oko. No jasně. Ten musí prudit od rána do večera. Will sedí v křesle naproti posteli s prázdnou sklenkou v ruce a civí na mě. Co má zase za problém­? To ho baví mě pozorovat při spánku?

„Dobré ráno, šípková Růženko. Jak jsme se vyspinkali?" zavrní.

„Vypadni, Wille! Chtěl bych ještě spát." Třeba se mi o ní bude zdát.

„Máš jí plnou hlavu?" Zeptá se.

Co? „O čem to zase mluvíš?" zabručím do polštáře.

„Nechal jsi včera dole dopis pro Marii."

„A co má být?" Posadím se.

„No nic... Zřejmě se s ní chceš sejít. Ale proč tak náhle? Co vím tak obleků máš dost. Není to náhodou kvůli malé kamarádce, Fleur de Lis?"

„Pozval jsem ji sem na čaj, Wille." Vševěd hrozný. Když už je tady, aspoň ho rovnou zasvětím. „A mám pro tebe úkol. Chci, abys co nejdříve uspořádal večírek. Velkolepý... A dokonalý. A chci, aby sem přijela Marie, protože i pro ni mám práci."