Fleur De Lis

Kapitola 22

Sebastian

Po tom co jsem přišel do pokoje, Jane už pokojně spala. Potichu jsem se zbavil zbylého oblečení a lehl si vedle ní, pak jsem si jí opatrně přitáhl do náruče a zabořil hlavu do jejích vlasů. Potichu jsem zašeptal; „Ani nevíš, co pro mě znamenáš, Jane." Pohladím ji po tváři. „Mám tě rád má sladká Fleur de Lis." Políbím ji do vlasů.

Ráno mě probudilo zvláštní šimrání na tváři. Rozespale otevírám oči a zjišťuji, že mě lechtají její vlasy. Usměji se nad tím, jak se ze spaní vrtí. Přemýšlím, že bych jí mohl probudit, ale nechce se mi rušit její spánek. Je roztomilá, když spí.

Vstávám z postele a rychle si oplachuji obličej a oblékám se do čistého oblečení. V zrcadle si ještě upravuji vázanku.

Otáčím se a zjišťuji, že mě z postele pozoruje jeden pár očí. Usměji se.

„Dobré ráno."

„Dobré." Špitne.

„Vyspala ses dobře?"

Zarazí se a pak kývne.

Sednu si na postel k ní. „Kolik je hodin?" zeptá se.

Chytím ji za ruky. „Bude půl osmé. Klidně ještě lež."

„Ty už ke mně asi nepůjdeš co?"

Zavrtím hlavou. „Nemůžu. Uvidíme se později." Políbím jí na čelo a pomalu vstanu.

„Nechci, abys odešel."

Pousměji se. „Říkal jsem ti, že tě neopustím. Brzy se uvidíme dole a až oni odjedou, budeme zase jen spolu. Co ty na to?"

Zarazí se. Několikrát otevře a zavře pusu. Vypadá, jako by mi chtěla něco říct, ale nakonec si to rozmyslí.

„Už se těším."

Usměji se, „Uvidíme se dole." Opustím místnost.

Sbíhám schody dolů a jdu rovnou do jídelny, kde si beru sladký bochánek a pak mířím rovnou do své pracovny. Musím dodělat ještě nějaké papírování a korespondenci.

Překvapeně se zarazím ve dveřích své pracovny, když spatřím svého otce sedícího za mým stolem, jak si pročítá nějaké papíry. Naneštěstí se mi daří zakrýt udivený výraz a udržet si kamennou tvář. Ani o mě nezavadí pohledem.

„Potřebuješ něco důležitého?" zeptám se, se samolibým výrazem.

Konečně zvedne pohled od papírů a upře ho na mě. „Potřebuji s tebou mluvit." A znovu se zadívá do papíru, které později odloží spět na jednu hromadu.

Přejdu blíž ke stolu. „O čem?" Náš rituál. Strohá konverzace, jinak ani spolu mluvit neumíme, když nepočítám hádání. V tom případě se naše strohé věty mění na dlouhá souvětí, které doplňujeme třískáním věcí. Nejčastěji dveří.

Až teď si uvědomuji, že si prohlížel mé návrhy pro založení nakladatelství. „Měl bys mu říct o tom projektu." Vzpomenu si, co mi říkala Jane. Možná má pravdu. Měl bych mu o tom říct. Přeci jen je to první velký plán do života, který za něco stojí. Budu dokonale soběstačný a budu profitovat. Na začátku to bude sice ještě na nitkách, ale jsem si jistý, že později by se nakladatelství mohlo skvěle rozrůst a získat prestiž.

„Vlastně bych také s tebou o něčem rád mluvil." Dodám.

Otec se postaví a obejde stůl ke mně.