Fleur De Lis

Kapitola 17

Valenty

Den je stejně pochmurný jako má nálada. Ironie nemyslíte? Každá jednotlivá kapička deště, jakoby mi chtěla svým způsobem připomenout, co se stalo. Už se mi vysmívá i počasí? Zvláštní... vždy jsem si myslela, že déšť zemi očišťuje od nečistot ale teď.... Teď mám pocit, že mě země lituje. A její lítost mě dohání k dalším slzám. Jenže, já nepláču. Nemůžu. Jako bych svůj kalich slz už dávno vyplýtvala. Je možné, že má člověk, jen dané množství slz, které po čase dojdou, a vy musíte dále čekat, než ho znovu naplníte? Kolik krutosti a bolesti je člověk schopen snést?

Nedokážu se rozplakat. Nedokážu cítit bolest. Nedokážu cítit nic. Nemůžu se usmát ani rozesmutnit. Jsem prázdná. Ztratila jsem veškeré emoce a nedokážu na nic myslet.

Má kůže, jako by už nebyla moje. Má slova už dávno ztratila svůj význam. Můj dech se láme o sklo okenního výklenku. A má láska... opustila mě dávno před tímhle vším. Ale bolest není to, co by mě mělo tížit...

Celou tu dobu jsem tady. Daleko od domova. Daleko od mé rodiny. A přitom to jediné co bych chtěla je, aby mě někdo sevřel v náručí a dodal mi pocit, že někam patřím. Že je nějaké místo, kam ještě zapadám. Kde se můžu cítit v bezpečí. Kde budu milovaná. A hlavně kde nebudu sama. V drtivé, prázdné nicotě... uzavřená ve vakuu kde každý můj výkřik neznamená nic a výsměch se odráží všude kolem mě.

Chtěla bych domů...

Chtěla bych se schoulit do klubíčka a zapomenout na všechno zlé co se odehrálo. Nikdy nic nebude krásné. Dokonalé a z perletě. V každém košíku se najde červivé jablko... A když už se zdá, že jste všechny našli,... vždy se najde nové, které vám zkazí chuť na ostatní. Jenže proč u někoho víc... a u jiného míň... nebo si to jiní lidé nepřipouští... Kolikrát se člověk probudí a zamyslí se, kolik překážek před ním ještě stojí. Najde se den... doba... čas... místo... kdy před vámi už žádná taková to věc neobjeví? Kdy budeme vědět, že nám už nic nestojí v cestě? Že před námi je už jenom to hezké?

Můj život mohl být dokonalí... Je naivní si to myslet... ale na začátku opravdu byl... Mám úžasnou rodinu. Žili jsme na venkově, kde to bylo perfektní. Má rodina pracovala pro jednu zámožnou rodinu. Starali jsme se jim o půdu. V tu dobu jsem poznala i svou první lásku. Jmenoval se Filip a byl to pánův mladší syn. Měla jsem ho moc ráda a on měl rád mě. Učil mě a já mu nosila jablka ze sadu. Když mi mělo být patnáct, řekl mi, že si mě chce vzít. Milovala jsem ho a on mě... Nebo jsem si to v tu dobu alespoň myslela. Když nad tím teď přemýšlím, nebyla to skutečná láska. Bylo to nejspíš pouhé pobláznění a já jednoduše podlehla.

Napadá mě; přijde den, kdy ještě budu šťastná. Kdy budu schopná se zase upřímně a spokojeně smát jako v té době. Jak dlouho budu muset ještě bojovat, než mi štěstí zaklepe na dveře...

Ťuk... Ťuk...Ťuk...

Co?

Vyjukaně se podívám ke dveřím, odkud se ozval ten zvuk následovaný mě až moc dobře známým hlasem, „Jane, to jsem já... Přinesl jsem ti něco k jídlu...měla by ses najíst." Krátká odmlka. „Nevím, jestli máš škrabošku, tak si jí prosím vezmi..." řekne poněkud neklidným hlasem, „Pak mě nech vstoupit."

Tím mě totálně vyvádí z míry. Oněměle zírám na dveře s pusou do kořán a snažím se zpracovat, co právě řekl.

„Jane...?" ozve se znovu a mě to konečně probírá z transu. Z druhé strany okenního výklenku zvedám škrabošku a rychle si jí zavazuji. Když je u mě Virginie Emily tak si ji neberu. Je to moc milé děvče a já jí věřím. Její přítomnost mi to tu pomáhá zvládnout.