Fleur De Lis

Kapitola 26

Sebastian

Vše se rozplývá v alkoholovém oparu. Motá se mi hlava. Ne nohy. Hlava? Nebo obojí?

Beru si dalšího panáka whisky a pak ještě jednoho a možná ještě další. Už ani nevím, kolikátý v sobě mám. To mi ale nebrání si vzít další. Sesouvám se ze židle a skoro sebou švihnu na podlahu. Rozmazaně mžourám kolem sebe a chechtám se u dalšího loku žluté tekutiny. Jane.

Sázím další balík peněz a už předem vím, že je to prohrané. Znovu se rozesměju, když přijdu o další libry a položím na stůl své karty. Kolem krku se mi obmotá úchvatná žena s velkými prsy, mezi kterýma má panáka. S chutí ho vypiju. Jane...A popotáhnu si z doutníku.

Levý hák. Pokus o pravý hák. Nepovedený úskok a já se kácím k zemi. Au. Zachechtám se a chytnu se za hlavu. Jane. Nade mou se objeví žena, naneštěstí vidím rozmazaně, tudíž nepoznávám její tvář. Jane. Několikrát zamrkám a přitáhnu si k sobě blondýnku. Ta se smíchem padá na mou hruď. Je krásná.

Pomáhá mi na nohy a já se chytám druhé polonahé ženy s havraními vlasy, která mi podává novou láhev alkoholu. Sladce se ušklíbnu. Pak s oběma ženami po koku procházím davem. Jane.

Tam. Zpátky. Tam. Zpátky. Tyčím se nad krásnou ženou a svými pohyby pánví ji přivádím k extázi. Mlhavě slyším, jak naléhavě sténá a prosí, abych jí udělal. Jane. K mým zádům se náhle přivine tmavovláska a přimkne se k mým rtům. Zasténá, když jí skousnu spodní ret. Jane. Tmavovláska se nalepí k blondýnce a dopomáhá jí k vrcholu. Ještě několikrát do ní hrubě přirazím a vyvrcholím na její podbřišek.

~

V zrcadle sleduji svůj odraz. Podlité oči, stahaný obličej. Na tváři škrábavé strniště. Nepřirozená barva kůže. Sám sobě se hnusím. A stále ty hlasy. Ubíjejí mě.

„Proč Sebastiane? Milovala jsem tě."

Její nekonečný hlas v mé hlavě. Pořád a pořád ho slyším, jak se dožaduje odpovědí.

A přitom když se znovu podívám do zrcadla jako bych ji viděl stát za sebou. Z očí jí stékají slzy a na rtech má nevyřčenou otázku Proč? Ale místo toho slyším jen jedno. Stále dokola mě to pronásleduje.

„Jsi jako tvůj otec."

„Jsi jako tvůj otec."

„Jsi jako tvůj otec."

~

„To si ze mě dělá prdel?!!!"

Probouzí mě nepříjemně hlasité zvuky procházející celým pokojem a něčí rozhořčený hlas. Co to ksakru je? Řekl jsem, ať mě nikdo neruší. Zvedám se do sedu a hlavou mi projede ostrá bolest. Všechno je nějaké moc hlasité. A sebemenší pohyb je pro mě utrpení. Nejspíš mám kocovinu. Zase... Uchechtnu se, ale to jsem dělat neměl. Hlavou mi znovu projede bolest.

Otevírám oči, ale zase je zavírám, když mě oslepí nečekaný příval slunečního světla, které prochází pokojem, a na který jsem nebyl připravený. „Kdo krucinál roztáhl závěsy?" Štěknu a promnu si podrážděné oči.

„Také tě rád vidím, příteli." Utrousí mužský hla, a já okamžitě poznám, komu patří.

Ušklíbnu se a tentokrát už opatrněji otevírám oči. „Dlouho jsme se neviděli, Wille. Pověz mi; jak se ti šuká s mojí sestrou?"