Fleur De Lis

Kapitola 29

Sebastian

Zhrozím se „Teď?". Vždyť jsme v kočáře uprostřed lasa, tady nemůže rodit.

Hodí po mě nevraživým bolestným pohledem. „Myslíš, že jsem si to plánovala?" Bolestně zasténá a na čele jí vyraší krůpějky potu. V očích se jí odráží strach.

Sedám si vedle ní na sedačku a objímám jí kolem ramen.„Promiň." Rty jí políbím na čelo. Celá se chvěje. „Neboj se, postarám se o tebe."

„Ale ještě je brzy." Namítá.

Zavrtím hlavou. „Bude to v pořádku." Zároveň ujišťuji jí i sebe. Co teď?

Otáčím se k okýnku, houknu na kočího. „Za jak dlouho budeme v nejbližší vesnici?" ptám se ho.

Kočí chvíli mlčí, až mám pocit, že mě neslyšel. „Jsme daleko od té, kde jsme napojovali koně. Cesta zabere minimálně hodinu."

Povzdechnu si. „Není v okolí ještě nějaká?" Nemůže rodit v lese.

„Asi půl hodiny cesty na východ je sad s menší hospodou." Odpoví.

„To bude muset stačit." Řeknu spíše pro sebe. „Jeďte tam." Poručím mu a dál se věnuji Valenty. Snaží se pravidelně oddechovat a na čele se jí dělají nové krůpěje potu. Natahuji se do kapsy pro bavlněný kapesník, kterým jí ho otírám z čela, když v tom mě chytne za ruku a silně jí zmáčkne spolu s bolestným křikem, který trvá několik vteřin.

Prosebně se na mě podívá. „Mám strach, Sebastiane."

Přitisknu si jí víc na hruď a zpříma se jí zadívám do tmavých očí. „Nedovolím, aby se ti něco stalo!" A myslím to naprosto vážně.

Zavrtí hlavou. Z očí se jí začínají řinout slzy. „Ale co když to nezvládnu? Vždyť jsi to sám říkal..."

Zavrtím hlavou. „Ty tu neumřeš Valenty. Ani na to nemysli!" Přikážu jí. „Dobře to dopadne."

Cestou měla další dvě kontrakce, při kterých mi málem rozdrtila ruku. Pokaždé byly delší a silnější než ty předchozí. Když jsme projížděli jablečným sadem, který vede rovnou k hostinci, myslel jsem si, že to tam snad už nestihneme.

Kočár zastavuje před obyčejnou hospodou bez vývěsního štítu, před kterou postávají dva muži a spokojeně kouří svou dýmku. „Zůstaň v kočáře, hned se vrátím." Nařídil jsem jí. Hned zamířím k těm dvěma mužům. „Je tu někde hostinský?" Ptám se jich s naléhavým hlasem.

Jeden si mě podezřívavě měří. „Já jsem hostinský. Co chcete?" Sonduje vysoký muž se stříbrnými vlasy v prošívané vestě.

„Prosím, musíte mi pomoct! Má žena začala právě rodit. Potřebujeme pokoj." Zaprosím a prohrábnu si vlasy. „A doktora. Zaplatím všechno."

Muž se poškrábe ve vlasech. „Uvnitř je má žena. Připraví vám pokoj."

Úlevou mi spadne kámen ze srdce. „Děkuji!"

„Ale s tím doktorem to bude horší. Bydlí několik mil odsud. A není moc ochotný sem chodit."

Povzdechnu si. To snad není možné. „Není tu někdo, kdokoliv, kdo by s tím měl nějaké zkušenosti?"

Pokrčí rameny. „Zkuste se zeptat mé ženy." Poradí mi a hlavou mi naznačí, abych šel dovnitř.

„Díky." Kývnu mu na pozdrav a kočímu nařídím, aby zůstal s Valeny. Za výčepem stojí ženská a leští půllitry. „Co si přejete?" Houkne na mě, když k ní dojdu.