Fleur De Lis

Kapitola 28

Valenty

Pohledem jsem se střetla s jeho azurovýma očima. Vypadají unaveně, něžně a naléhavě. Zalapám po dechu naprosto vyvedená z míry jeho přítomností. Instinktivně si rukou přejedu po bříšku. Jak nás našel?

Z údivu mě vyvádí až Sam, který ke mně doběhl a řekl mi, abych šla do domu. „Pojď Valenty. Než to tu rodiče vyřeší." Kývnu a nechávám se jím zavést do kuchyně. Ale ještě před dveřmi naposledy střelím pohledem po Sebastianovi.

Celá se chvěji a v hlavě mi víří obavy. Co tu dělá? Jak mě našel? Chce mě odvést? Co po mě chce? Jde o to dítě? Ze všeho toho zmatku v hlavě najednou ucítím bolest vycházející z mého bříška. Udělá se mi mdlo a zatočí se mi hlava a já se musím nutně něčeho chytnout, abych nespadla. Pevně semknu víčka a přitom se chytím za bříško.

„V pořádku?" zeptá se mě Sam.

Slabě kývnu a čekám, než to plně odezní.

„Valenty?" Osloví mě Cassie. „Valenty... Jsi v pořádku? Děje se něco?" rychle ke mně přiběhne. „Něco s dítětem?" Nejspíš poznal svého tatínka... pomyslím si a zhluboka se nadechnu.

„Už je to dobré." Odpovím a zhluboka dýchám.

„Opravdu?" Přikývnu a pokusím se o úsměv, i když mi do něj vůbec není. Proč tu Sebastian je?

„Valenty, co je ten chlap zač?" Zeptá se mě Sam. „On... Jakoby tě už znal."

Co mám teď dělat? Cassie si mě přitáhne do obětí. „To je v pořádku. Bude to dobré." Konejší mě, ale já vím, že to tak nebude.

Odtáhnu se od ní. „Ne Cassie... To nebude. Ty ho neznáš. On..."

„Neublíží ti."

Zavrtím hlavou. Vím, že to by neudělal. „Co tady chce? Co - co po mně chce?"

„Uklidni se prosím. Stres tobě a dítěti teď muže hodně ublížit." Připomene mi.

Vím, že má pravdu, ale ve mně teď emoce vřou. Nevím, jestli jsem smutná, naštvaná, udivená, nebo naprosto šťastná, že je tady a našel mě. Protože když jsem ho uviděla, mé srdce poskočilo nadějí. Jenže je tu pořád ta obava. Co když je tu kvůli dítěti? Co když mi ho chce nadobro vzít? To mu nikdy nedovolím!

„Jane..." Do místnosti náhle vtrhne Sebastian. Prudce se otočím a zpříma se na něj podívám. „O co tu jde, Jane? Vysvětli mi to? Proč ti říkají Valenty?"

Zhluboka se nadechnu, narovnám se a nasadím svůj kamenný výraz. „Protože je to mé jméno. Mé pravé jméno."

„Takže jsi mi lhala?"

„Musela jsem." Sklopím zrak.

„Proč?" Ptá se vyjeveně a přistoupí ke mně blíž. Instinkt mi radí o krok ustoupit, ale já dál stojím na místě a vyhýbám se jeho pohledu. Ne proto, že bych se ho bála, ale protože se za své jednání stydím.

„Co tu děláš, Sebastiane?" Na jeho otázku odpovídám svou.

„Valenty..." podívá se na mě moje sestra. „To je Sebastian?" Slabě kývnu a dál věnuji svou pozornost jemu.

Přistoupí ke mně ještě blíž a chce mě chytit za lokty, ale já se mu vyškubnu. „Co po mě chceš?"

„Nechte jí na pokoji!" Zavrčí na něj můj bratr. Za tu dobu stihli do místnosti dorazit i ostatní.