Fleur De Lis

Kapitola 18

Sebastian

Do princova sídla přijíždím se soumrakem. Ten prohnaný ryšavý posel mě po celou cestu prošpikovával vědoucnými pohledy a uštěpačnými poznámkami. Upřímně po první hodině cesty jsem měl největší chuť vyhodit ho z kočáru, jen abych už nemusel poslouchat jeho úlisné řeči. Naneštěstí se vypařil hned, co jsme dorazili k paláci.

Při příjezdu se mě ujal princův majordomus spolu s několika sluhy. Zřejmě čekali, že budu mít více zavazadel. Postarší muž s prošedivělými vlasy mě provádí sídlem do pokoje pro hosty. „Jeho Veličenstvo dorazí pozdě v noci. Přeje si, abyste se zde cítil jako doma."

Přikývnu. Takže mě chce nechat přemýšlet nad tím, co po mě chce.

Sluha pomalu otevřel dveře do pokoje pro hosty a rukou mi pokyne, abych vstoupil jako první. S hranou samolibostí si prohlížím předpokoj. Vysoká okna s dlouhými tmavě modrými závěsy. Malované stěny s loveckými výjevy. Tmavě zelená polstrovaná sedačka se dvěma křesly a konferenčním stolem. A celé místi přitom dominuje velký hořící mramorový krb. Nedávám na sobě nic znát, ale dojem to na mě vskutku udělalo. Znuděně si prohlédnu sluhu.

„Kdy se se mnou jeho Veličenstvo hodlá sejít?"

Sluha si promne ruce. „Jeho Veličenstvo vás čeká u snídaně. Věří, že se k němu rád připojíte."

Kvůli tomu tu jsem. „Samozřejmě." Ledabyle se posadím na křeslo a kotník jedné nohy si opřu o koleno.

Sluhy pokyne mladé služebné, která do teď stála za ním, aby vstoupila do pokoje. „Milosti, toto je Monika, vaše služebná. Jeho Veličenstvo vám ji vybralo. Je vám k dispozici po celou dobu, co tu budete."

„Milosti." Pokloní se mi plavovlasá dívka s kudrlinami a bujnými křivkami. Chce mě snad princ pokoušet tím, že mi do spárů vhodí svůdnou služku? Opravdu mě zkouší, aby zjistil, jak moc o Jane stojím? Ani za žádnou cenu nevyměním Fleur de Lis za tuhle narafičenou služku.

Nespokojeně mlasknu. „Chtěl bych večeři a koupel." Oznámím jim. Služebná se znovu pokloní a vyklouzne z místnosti, aby to obstarala. Nespokojeně se podívám na sluhu, který dál stojí na místě. „Můžete jít." Řeknu mu, aniž bych o něj jen letmo zavadil pohledem.

Když slyším tiché klapnutí dveří, chvíli čekám, než si jsem jistý, že odešel. Unaveně si promnu čelo. V rohu pokoje si všímám proskleného baru s alkoholem. Myslím, že jedna sklenička by mi prospěla. Zatímco se pomalu šourám k baru, sundávám si sako s vázankou a rozepínám si knoflíky u vesty. Z baru si vyndávám broušenou láhev s jantarovou tekutinou a stejnou broušenou sklenku. Nepochybuji o princově dobrém vkusu na alkohol. Na jeden zátah do sebe obracím obsah celé sklenky. Alkohol mě příjemně prohřívá zevnitř.

Zadívám se ven z okna, kde už panuje tma narušovaná lampami a svitem měsíce. V tu chvíli se zabývám jen jedinou otázkou. Co dělá, Jane? Zřejmě je už dávno v posteli. Vidím jí v bavlněné bílé noční košili s pokrčenýma nohama, o které si opírá knížku, kterou si půjčila z mé sbírky. Vidím její našpulené rty a pokrčené obočí, když se začte a vrtá se jí hlavou zápletka příběhu. Chybí mi tu její přítomnost.

Ze zasnění mi vyvádí tiché zaklepání na dveře.

„Vstupte." Houknu ke dveřím, kterými projde má „soukromá" služebná se stříbrným podnosem.

„Mám pro vás večeři, milosti." Sladce se na mě usměje. S tácem zamíří rovnou ke stolu, kde mi pomalu servíruje jídlo.

Odkládám skleničku na bar a mířím rovnou k pečené divočině na česneku s voňavou omáčkou a čerstvým chlebem. Vděčně na služebnou kývnu, když si sedám za stůl. „Mohu vám nabídnout ještě něco k pití, milosti?"