Fleur De Lis

Kapitola 24

Sebastian

Ksakru! Zavírám se ve své pracovně a přitom zlostí silou bouchnu do zdi. Tohle se nemělo stát. Kruci! Znovu bouchnu do zdi. Nevěřím, že se tohle stalo. Napřed se mi můj milovaný tatínek začne vměšovat do života, naváží se do ženy, na které mi v celku záleželo a poté mi tatáž žena oznámí, že je těhotná. Takto mě ještě nikdy nenaštvala. A to už mě naštvala nesčetněkrát. Jak to mohla udělat? Mohli jsme si spolu tolik užít, ale ona musí čekat dítě. Sakra, proč já?! Proč se tohle ze všech lidí na světě muselo stát zrovna mně? Kdo ví, jestli je to dítě opravdu mé.

„Co když je ta holka těhotná? Napadlo tě to vůbec? Může z toho být ohromný skandál a bude to mít dopad na celou rodinu. Přemýšlel jsi vůbec, když sis jí sem přivedl?"

„Jane, není těhotná! A i kdyby byla je to má věc. Zvládl bych to. O vše bych se postaral."

„Ta coura může zničit celou naší rodinu."

„Tak naposledy nemluv o ní jako o couře."

Kruci. Co když měl pravdu?

Ne! On nemohl mít pravdu! S tím bych se nikdy nesmířil.

Jenže co teď s tím? Jane počala dítě a já jsem pravděpodobně otec. Nemůžu si vzít prostitutku. Byl by to naprostý skandál. Ale na druhou stranu ji nemůžu nechat na holičkách. Takový hajzl zase nejsem.

„Jsi úplně stejný jako tvůj otec."

NE!

„Lituji, že čekám dítě zrovna s tebou."

Do mysli se mi znovu vkrádají její opovržlivá slova.

„Jsi arogantní, namyšlený a rozmazlený parchant."

Přeci nejsem jako můj otec. On je sebestředný hajzl starající se jen o sebe a co říká společnost. Nikdy mi neprojevil lásku. Mám pocit, že nikomu jí nikdy neprojevil. Já nejsem můj otec!

Vůbec nevím, co si ta ženská dovoluje. Měla by být ráda a vůbec poctěná, že čeká dítě se mnou. A ne se semnou dohadovat a upírat mi právo na mého potomka.

„Tak ho nechám u své rodiny. Tam se o něj dobře postarají. Bude mít vždy lásku a nevyroste z něj nikdy takový náfuka, jako jsi ty!"

„Tvá rodina? To chceš, aby žil v chudobě?"

„Lepší než to, co mu dáš ty."

„Nikdy nedovolím, aby bylo jako ty."

Co si o osobě vůbec myslí? Nikdy bych nedovolil, aby můj prvorozený žil ve špíně. Má v sobě mou krev. Bude vychováván jako řádný šlechtic a ne u nějakých ubožáků, kteří mají sotva na chleba. Nechápu, proč se do toho plete. Stejně bude po mém.

Porod nepřežije. Nemá smysl se o tom dále dohadovat.

„Nechápu, jak jsem se mohla zamilovat do takového sobeckého parchanta."

Ať už konečně zmizí z mé hlavy.

Naivnější ženu jsem nepoznal. Jak si mohla myslet, že bych jí mohl milovat. Je to jen šlapka. Malá, hloupá, naivní šlapka. Ale teď už jí ten vzdor utnu. Nyní už žádná velkorysost z mé strany. Zůstane zavřená v pokoji pro hosty, kde bude zbývajících několik měsíců, než porodí mého dědice. V žádném případě neopustí pokoj. Budou k ní smět jen služebnictvo s jídlem nebo já.

Zamyšleně se podívám na arch papírů. Musím požádat Amélii o ruku. Bože! Co je to se mnou? Nikdy jsem se nechtěl ženit a nyní se do toho hrnu. Musím. Bohužel nemám jinou možnost. Mohl bych, Jane nechat odejít a dělat že spolu nic nemáme, ale já nemohu. Bylo by to neetické. Od kdy ti záleží na etiketě, Sebastiáne? Přec chvílí jsi praštil těhotnou ženěnu a hodil s ní o zem.

Zatřesu hlavou, abych zahnal otravné myšlenky. Beztak je to všechno její vina. Kdyby byla opatrnější, nemuseli bychom toto řešit. I ty jsi mohl dávat větší pozor... Zakaboní se na mě mé podvědomí.

Kruci!

Co si to tu namlouvám. Nesu na tom stejnou vinu jako ona. Kdyby to alespoň nebyla jen obyčejná šlapka... Mohlo by se to řešit jinak. Možná by se to dalo řešit jinak.

Bože, proč musela všechno tak skvělé pokazit. Určitě to udělala schválně. Jiné vysvětlení není. Určitě si mě chtěla udržet tím, že se mnou zplodí potoka. Díky tomu by se dostala k tučnému majetku a k dobrému zázemí. Jsem si jist, že to měla skvěle promyšlené zlatokopka jedna. Celou tu dobu se mnou byla pouze kvůli penězům. Kvůli čemu jinému.

Naivní malá holka. Nikdy bych jí nemohl milovat. Je to ubohé. Pokud se někdy - nyní určitě - ožením, bude to se šlechtičnou. Ženou urozeného původu a ne s prostou venkovskou holkou bez věna.

Venku slyším hluk. Zní to jako dusot koňských kopyt. Co se to tam sakra děje. Rychle vykouknu z okna a v dálce už vidím svého koně uhánějícího pryč ze sídla. Co to...? Až teď si všímám, že koně řídí žena. Přesněji řečeno, řídí ho ona. Sakra!

Co to ta ženská zase vyvádí? Nenakázal jsem snad, že ji mají hlídat a nenechat odejít z panství? Poslouchá mě někdo v tomto baráku vůbec?

Vybíhá z pracovny a okamžitě se vydává za Lorenzem, aby mi podal rozumné vysvětlení.

Potkávám ho hned v hale. „Pane..."

Nenechávám ho domluvit. „Jak to že jste ji nechali odejít? Nenakázal jsem vám snad dost jasně, že ji máte hlídat a zadržet v případě útěku?"

„Pane..."

„Tak jak to, že jste jí nechali odejít, sakra?!" zařvu na celý barák.

„Pane, ona se dostala do stájí k vašemu koni... nedala se už zastavit. Je mi to líto."

„Tak vám je to líto. Víte co jste teď způsobil?" zlostně sevřu pěsti. Mám chuť do něčeho praštit. Shrňme si to. Žena, která čeká mé dítě, právě teď ujela na mém koni s mým dědice. Opravdu skvělé.

„Okamžitě pošlete někoho do nevěstince a necháte ho hlídat. A jakmile se někde objeví, bez prodlevy ji sebere a přivedete do mého domu, kde ji zavřete a klíč od pokoje dáte jedině mně! Je vám to jasné Lorenzi?" ptám se zostra a zlostně ho probodávám pohledem, pod kterým taje jako kousek másla na horkém krajíci chleba.

„Ano pane." Zaskočený mou příkrostí se rychle pokloní a při odchodu do něčeho vrazí.

Tento den už opravdu nemůže být lepší.

Prohrábnu si havraní vlasy. Potřeboval, bych se odreagovat. Potřeboval bych se uklidnit. Potřebuji to ze sebe co nejdříve dostat. Musím zajít do nějakého pořádného londýnského nevěstince.

„Lorenzi." Zavolám si ho zpět.

Okamžitě přiběhne. „Ano pane?"

„Nechte mi připravit kočár. Jedu do Londýna."

Ještě jednou prosím aby se ti kdo by měli zájem o výtisk Fleur napsali :) Děkuji všem jste skvělý <3