Fleur De Lis

Kapitola 10

Sebastian

„Chceš mi tím říct, že jsi už okusil zakázané ovoce?"

„Pročpak ten nevěřícný tón, příteli?" ušklíbnu se.

„Ona s tebou nic mít nechtěla, příteli." Odpoví. „Popravdě jí teď nerozumím. Vlastně ani tobě ne. Od doby, co jsi ji poznal - a ona tě poprvé odmítla - jsi jako posedlý."

„Máš pravdu. Posedla mě." Ani nemáš potuchy, jak moc. Čarodějka.

„Takže jsem vyhrál?"

„Wille ve srovnání mé a tvé výhry je ta tvá sotva patrná. Já vyhrál ji, už napořád." Andrew předá té zmiji dost tučnou sumu, která by měla dostatečně pokrýt měsíc jejích služeb u mě doma.

Will se na mě ušklíbne. „Dlužíš mi padesát liber, příteli."

Pokrčím jedno obočí. „Nevzpomínám si, že bychom se na něčem takovém dohodli."

„Nedohodli. Nebyl čas. Docela jsi spěchal."

„Těch padesát liber máš u mě příteli. Jako dík, především." Řeknu a pozvednu další sklenku s alkoholem.

„A jaké to bylo?" Pokračuje ve vyzvídání.

Uchechtnu se. „Bylo to -" Zarazím se, zavřu oči a vybavím si jí. „Bylo to, jako se milovat s řeckou bohyní Afroditou." Usrknu si burbonu. „Dokud z překrásné Fleur de Lis nezbyla jen bezbranná utahaná bohyně, která mi sladce usnula v náručí." Při dalším pomyšlení na ni se mi zachvějí slabiny.

„Musel jsi jí dát pořádně do těla."

„Ani nevíš jak." řeknu potměšile. „Už aby se vrátila." Tři dny je dlouhá doba... pomyslím si... Zvlášť, když mi nedovolila, si s ní včera zasouložit.

Will se zachechtá. „Copak, ta náhlá změna? Před odchodem něco udělala? Nebo snad nedělala?" Sonduje. Bože, jak já nenávidím tu jeho deduktivní schopnost. „Nezapomeň, vždy si ji princ může zavolat do svých služeb."

„Nemaluj čerta na zeď, Williame. Nemůže ji přeci odvést na dlouho." Přecházím k oknu.

„Může ji odvést na dobu, jakou si sám určí. Je jeho." Připomene mi. Když bude chtít, už jí nikdy neuvidím.

Zafuním, změním téma. „Potřebuji sehnat jedny květiny, Wille. Mohl bys to sehnat?"

„Příteli je začátek léta a jsme v Anglii. Záleží na tom, jaké chceš kytky."

„Je už půlka července. Jsem si jist, že ty to dokážeš." Mrknu na něj.

Uchechtne se. „Tvá důvěra ve mě mi velmi lichotí. Pokusím se o to."

Otáčí se k němu čelem. „Díky, Wille."

Přimhouří na mě oči, přemýšlivě si mě měří. „Jaké květiny?"

~

Do místnosti vstoupí Lorenz. „Milosti, přijela slečna Connolly."

„Skvěle." Marie odkládá vyšívání, vstává a upravuje si látku růžových šatů. „Už jsem se na ni těšila."

Protáčím panenky.

„Ale nech toho. Oba moc dobře víme, jak moc natěšený jsi ty." Dloubne si do mě.

„Přivítáš a odvedeš ji do jejího pokoje za mne prosím?" nechci v ní zbudit pocit vítězství. Už zas. Tentokrát je řada na mne. Nesmím vypadat nedočkavě.