Fleur De Lis

Kapitola 14

William

Procházím velkou hotelovou halou rovnou k velkým zlatě zdobeným dveřím. Kývnu sluhovi na znamení díku, když mi otevírá dveře. Na ulici se nadechuji čerstvého vzduchu a pomalou chůzí se vydávám neznámo kam.

Ve chvíli, kdy se Julie s Ludvíkem rozhodli vydat se na procházku po Londýně, jsem už dál nevydržel to napětí mezi mnou a Annou. Musel jsem co nejrychleji odejít. Ovšem Sebastian mi to moc neusnadnil. V jednom kuse sondoval, aby se dozvěděl, kam mám namířeno. Vymluvil jsem se, že mám neodkladnou schůzku, ale ve skutečnosti jsem se potřeboval dostat z jejího vlivu. Pořád cítím její krásnou vůni.

~

Když nás Sebastián nechal v hotelové hale o samotě, nikdy jsem si nepřipadl tak nervózní. Na rtech jí pohrával úsměv, její blankytně modré oči se opřeli do mých, až jsem nechtěl nic jiného, něž ji sevřít v náručí a políbit. Už když jsem jí uviděl přicházet, mi srdce bušilo jako o závod.

Chtěl jsem jí doprovodit do jejich apartmá, ale ona mě zatáhla do malého kumbálu v mezipatře. Nikdy jsem jí nebyl tak blízko. „Anno... Co to děláš?" zeptal jsem se jí, když za námi zavřela dveře a nás pohltila tma.

Cítím, jak se mě její něžné ruce dotýkají po pažích. „Já jen, chtěla jsem s tebou být chvíli o samotě, Wille." Špitne tak potichu, že jí sotva slyším.

Mé ruce jí samovolně objímají kolem pasu, přitahuji si jí blíž. „Anno." Skláním se k její tváři, tak že nás dělí jen pár centimetrů. Nikdy jsem nepoznal tak krásnou dívku. Sebastian nás seznámil, když mi bylo sedmnáct a jí bylo v té době čtrnáct. Byla tak nádherná. Jen se nesla. „Tohle nemůžeme."

Stejně jako Sebastián je paličatá a žádostivá. Co si usmyslí, to chce mít. Jen kdyby jí tak nehlídali. Nikdy jsme spolu nebyli o samotě déle jak pár minut. Její otec pro ni chce zřejmě nějakého bohatého šlechtice. Myslím, že kvůli mé pověsti bych se jejímu otci nikdy nelíbil jako zeť. Ano měl jsem za tu dobu už spoustu milenek, ale k žádné jsem nikdy necítil to co k Anně.

„Já vím." Na tváři cítím její neklidný dech. „Jen chtěla bych aspoň jednou, Wille. Teď, když se nikdo nedívá." Jsem v obrovském pokušení jí políbit. Splnit jí její přání a tím i mé. Už, už bych se k ní sklonil, pak mě svědomí ale zarazí. Nejsi pro ni dost dobrý.

Beru její tvář do dlaní. „Moc rád bych ti vyhověl, Anno. Jsi tak krásná." Zašeptám. „Ale já jsem pro tebe tím pravým. Myslím si - myslím, že si zasloužíš někoho lepšího, než jsem já."

Zavrtí hlavou. „Wille?"

„Dvě minuty jsou pryč. Měli bychom vyrazit do pokoje." S bolestí na srdci pouštím její tvář.

~

Povzdechnu si. Anna je pro mě vším. Možná byla chyba, že jsem jí nepolíbil. Toužím po tom už takovou dobu a ona také jak se zdá. Jenže kdybych to udělal, vše by se díky tomu jen zkomplikovalo. Miluji jí. A při představě, že by měla za manžela někoho jiného než mě, se mi zvedá žluč.

Zastavím se a rukama si prohrábnu vlasy. Nevím, co mám dělat. Dal bych za ní život, ovšem nemůžu se zbavit pocitu, že by si zasloužila někoho lepšího, než jsem já. Muže, jehož jméno se neobjevuje v novinách ve stejně větě jako SKANDÁL. Bojím se, že její otec by nedal sňatku požehnání.

Pohledem sklouznu na výlohu, před kterou jsem se právě zastavil. Vývěsní štít by potřeboval opravit, přesto ale dokážu přečíst co je tam napsané. ANTIC. Takže klenotnictví. Podívám se skrz výlohu dovnitř. Kupodivu tam nikdo není. Ani nevím proč, ale beru za kliku a než si to stihnu pořádně uvědomit, co dělám, už stojím před prosklenou vitrínou s prsteny.