Fleur De Lis

Kapitola 27

Sebastian

Od Henryho jsem se vrátil domů. Připadám si jako malé dítě, kterému slíbili cukrárnu, ale na místo toho ho poslali do internátní školy. Vrátila se domů. Ale to je kde? V nevěstinci kde žila, se vůbec neukázala. Nikdo ji tam neviděl. Nikdo...

Promnu si čelo a dál se dívám do ohně. Říkala, že má někde rodinu. Možná odešla tam. Pomohou jí vychovávat naše dítě. Utekli přede mnou. Promnu si čelo a dál se dívám do ohně v krbu. Hodiny na krbové římse odbíjejí čtvrt na čtyři. Brzy vyjde slunce a začne nový den. Mohu se jen modlit, aby o nich přinesl nějaké nové dobré zprávy.

Kde mohou být?

Podívám se ven z okna a hlavou mi projede myšlenka, že bych měl jít spát. Ostatně je to stejně už jedno. Pochybuji, že ještě usnu. Vždy vydržím spát maximálně čtyři hodiny a pak už jen hypnotizuji strop. Poslední dobou nemůžu spát vůbec, proto neustále pracuji.

Povzdechu si a dál sleduji tančící plameny.

~

Následující týden probíhal následovným způsobem. Buď jsem pracoval, ponocoval nebo jsem si lámal hlavu s přemýšlením o tom, kde je Jane. Chybí mi její hlas. Její smích. Způsob, jakým se mě vždy snažila rozptýlit. To jak mi předčítala nebo mě výskala ve vlasech.

Jak jsem si mohl dovolit ji jen tak ztratit?

Musím ji najít a až se tak stane, bůh je mi svědkem, že se tak stane, se jí omluvím a řeknu jí, co všechno pro mě znamená. Nemůžu bez ní být. Společenská pravidla tohle sice odsuzují, ale mně je to jedno. Raději budu mít na bedrech společenskou zátěž, než abych byl bez ní. Ona je to, co chci a co potřebuji. Jen jí... a malého. Postarám se o ně. Budu mu lepším otcem, než byl můj pro mě.

Z myšlenek mě vytrhává klepání na dveře kanceláře.

„Co se děje?" Zeptám se svého asistenta. „Říkal jsem vám, že máte všechno zrušit. Nechci být ničím rušen." V očekávání že odejde, mu dál nevěnuji svou pozornost.

On si ale odkašle. „Přišel za vámi pan Down. Tvrdí, že pro vás pracuje a potřebuje s vámi nutně mluvit. Mám ho poslat pryč, nebo pustit dál?"

Andrew Down? „Ať jde dál."

Do místnosti vejde muž s lví kšticí a unaveným výrazem. Pozdraví mě a pokloní se. Aniž bych mu věnoval nějakou zdvořilostní frázi, jakou on projevil mě, chrlím na něj jednu otázku za druhou. „Vrátila se? Viděl jste jí? Kde se právě nachází?"

Zavrtí hlavou. „Je mi líto pane." Neději, kterou ve mně jeho příchod vyvolal, rázem vyprchá. Ksakru! „Nevrátila se."

Kývnu.

„Pane, dovolte mi mou drzost, ale možná byste se měl zajít podívat do nevěstince. Možná tam něco najdete."

Upřeně se na něj zahledí. „Co tím máte na mysli, Andrew?" Nadechnu se zostra.

„Ptejte se tam na Rose." Odpoví a znovu se ukloní. „Poroučím se." A zamířím ke dveřím. Než stačím cokoliv říct, uslyším už jen klapnutí dveří. Co mělo sakra tohle znamenat? Nechápavě civím na zavřené dveře. Ona o ní nejspíš něco ví.

„Rone?"

„Přejete si, pane?" Otáže se asistent.

Zvednu se od stolu. „Nechte mi co nejrychleji přistavit kočár."