Fleur De Lis

Kapitola 16

Sebastian

Rychle seskakuji z koně a rázuji si to k hlavním dveřím, u kterých nečekám, až mi je někdo otevře a dlouhými kroky vcházím dovnitř. V prvním salónku nacházím Willa, jak s drinkem v ruce sedí v jednom z kožených křesel. Jakmile mě spatří, zvedá se a pronese, „Sebastiáne?"

„Milosti?" ozve se za mnou Lorenz, ale já ho naprosto ignoruji.

„Kde je?" ptám se, jelikož jí tu nikde nevidím.

Will otevírá pusu, ale já mu do toho skáču. „Viděl jsem odtud odjíždět kočár, tak mi tu teď netvrďte, že tu není." Musím ji vidět!

Will se nadechne a pak se na mě znovu podívá. „Její paní si pro ni poslala. Vrátila se do nevěstince"

Cože? Co ta proklatá zmije kuje za pikle.

„Přijela si pro ni?"

Nechápavě se na mě podívá. „Tak přijela?"

„Ne... Co se děje, Sebastiáne?" ptá se nechápavě Will. Moc dobře vím, co má ta kuplířka za kumpány. Nevěřím jim.

„Dostala alespoň nějaký dopis?" ptám se už naprosto rozhozený.

„Ne..."odpoví a zmateně si prohrábne vlasy. Na nic nečekám a znovu vyrážím k rozevřeným hlavním dveřím a svému koni. „Kruci Sebastiáne, zpomal a řekni mi už zatraceně co se tu děje?" křičí za mnou Will.

„Ten kočár odbočoval na úplně opačnou stranu." Odpovím a nasedám na koně. „Mířil do lesa." Dodám a pohybem nohou dávám koni znamení, aby se rozjel.

Za sebou slyším ještě Willovo, „Proboha."

~

Kůň vbíhá hlouběji do lesa a před sebou už vidím stát kočár. Pobízím koně, aby běžel rychleji, a když už jsem necelých pět metrů od kočáru, rychle z něj seskakuji. Dvířka kočáru jsou otevřená do kořán, takže když k němu dobíhám, zjišťuji, že je prázdný. Ksakru! Pěstí bouchnu do dřeva.

Kde do pekla je? Zazoufám si v duchu a najednou se mi odpověď ozve sama.

„Ne..." Do prdele!

Rozebíhám se do lesa, kde slyším její žalostný jekot. „Prosím... Dost!" křičí, „Nechte toho! Prosím... Pomoc. Ne!" Její nářky jsou čím dál častější ale i zoufalejší. „To bolí..."

„Drž hubu, ty kurvo! Tady tě nikdo neuslyší! Můžeš takhle pokračovat klidně do nekonečna... Jsme sami." Ozve se ten šmejd a na to další její výkřik. „Jo... Přesně tohle chci." Zasténá ten zkurvysyn.

Do háje!

Zrychluji a to už ho vidím jak se nad ní tyčí a sténá. Ten grázl! V tu chvíli se mi zatemní před očima. Vidím rudě.

„Slez z ní, ty šmejde!"

Zatínám zuby a shýbám se po tom praseti. V jednu chvíli ho z ní vytahuji na nohy a vrážím mu pěstí do toho hnusného obličeje, tím ho znovu srážím k zemi. Ten hajzl zasténá bolestí. Vstává ze země a vztekle se po mě ohání, ale jsem rychlejší a pěstí mu vrážím do žaludku. Něco zaskřehotá a já mu zasazuji další ránu do obličeje a zase se kácí na zem. To prase se plazí po zemi a snaží se odtud dostat pryč. Ještě jednou ho kopnu do břicha. „Už nikdy se k ní nepřibližuj." Zařvu na něj, jenže to už se zvedá a belhá se někam pryč... Ale to mě už nezajímá.