Fleur De Lis

Kapitola 11

Sebastian

„Tohle je nádhera." Zajásá a naposledy se zatočí.

Většina vlasů jí vypadaly z drdolu, tudíž jí nyní volně padají ramena. Zářivě se na mě usmívá, což ještě víc rozjiskří její obličej. Jako malá šťastná holčička, co dostala lízátko. Ruku natahuje dozadu a rozpouští si i zbylé vlasy, které se jí díky odpolednímu slunci zlatě lesknou.

Náhle si skousne ret a pohybem ukazováčku mi naznačuje, abych šel blíž. Pokrčím rameni a jdu jí vstříc. Ruce mi obtáčí kolem krku a hladově se mi vrhá na ústa, aby mě zbavila dechu a jazykem si hrála s tím mým. Okamžitě na to reaguji. Pažemi si jí přitáhnu víc na tělo, aby ucítila můj žádoucí klín, a lačně jí polibek vracím.

„Je tu spousta lidí." Zašeptám jí do rtů.

„Mně to nevadí." Odpoví a vtiskne mi další, „Ať se klidně dívají." Zavrká.

Mluví mi z duše. Jak strašně rád bych se jí teď zmocnil, tady na té louce přede všema jí donutil křičet rozkoší mé jméno. To by bylo skvělé. Myslím, že se k tomu už schyluje. Rychle se od ní odtahuji. Čelo opřené o její a zhluboka se nadechuji.

„Slíbil jsem ti piknik a ten taky splním." Pustím ji a ukážu košík stojící opodál.

Trochu zklamaně přikývne. „Musíme něco použít místo deky."

„Pravda." přisvědčím a znovu se na ni podívám. Prsty zatáhne za dlouhou tkanici, která svazuje její plášť a zároveň si jej sundává.

„Co to děláte?" Zeptám se ostražitě.

„Říkal jste přeci, že musíme na něčem sedět." Připomene mi a rozhodí plášť po trávě.

„Nemyslel jsem tím váš plášť." Jenže to už ona se pohodlně usadila a urovnala si šaty.

„No tak. Prosím sedněte si. Je tu místa dost." Ukáže, na kus sametu vedle sebe. Potvůrka.

Hned si sedám vedle ní a beru sebou i košík. Při jídle si povídáme o různých nesmyslech, co nás v tu chvíli napadají. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem se takhle bavil a ona je přitom tak otevřená. Ne, že bych se jí ptal na nějaké intimnosti, - i když sem tam nějaká perverznost opravdu přijde - či nevhodné otázky. Dokonce jsem se ani nezmínil o lilii, která hyzdí její pravou lopatku. Přiznávám, hluboce mě to zajímá. Chci vědět, jak se k tomu dostala. Proč se stala prostitutkou.

I ona je velmi zvědavá. Neustále se mě na něco vyptává.

„Řekněte mi prosím ještě něco o sobě, vévodo?" Ukusuje z malého zeleného jablíčka sousto.

Přitahuji si její ruku s jablkem k ústům a také si kousnu. Jakmile dožvýkám, odpovím jí, „Co bys chtěla vědět?"

Šibalsky se usmívá. „Vše co mi můžeš říct." Šibalsky na mě mrkne.

Zamýšlím se. „Mám pět sester a žádného bratra."

Nevěřícně na mě hledí. „Tolik?"

Přikývnu. „Narodil jsem se po Kasandře - mé nejstarší sestře. Po mě následovali Popy, Kristy, Gwynet a Anna." Uchechtnu se, „Když jsem se narodil, byl otec nadšený ale..." Nechávám větu nedokončenou a raději potřesu hlavou, abych se té myšlenky zbavil. Tímhle jí zatěžovat nebudu.

„Co se stalo?" sonduje.

„Ale nic." Políbí ji na tvář. „Ani jsem se tě nezeptal, jestli jsi už někdy byla na pikniku."