Moje jméno je Emily a žiju poměrně normální život 16ti letého teenagera. Nikdo by neřekl, že je můj život nějak zajímavý, ale možná spíš trochu nevšední. Rodiče mě často nechávají doma samotnou, tedy ne tak docela. Vždy pod dohledem mého staršího br...
"Emily notak vstávej! Budím tě celou věčnost! Za hodinu chceme jít do toho podniku oslavit tvůj návrat a tvoje narozeniny !" Nechápavě jsem zamrkala očima a snažila se pochopit kde jsem. "Abby?" Znovu jsem si promnula oči a podívala se na ní. "Co tak koukáš, pojď už. Spala si skoro 5 hodin. Ja chápu, že byl ten let náročný, ale za chvilku musíme jít." Začala jsem si připadat jako blázen, vždyť jsem ještě ráno vstávala a chtěla jít za Jeremym. "Kde je Justin?" Zeptala jsem se a doufala jsem, že by mi on mohl vysvětlit co se děje a proč jsem u sebe v pokoji u rodičů. "Justin? Já nevím, asi s Camilou. Proč se na něho ptáš? Hele nemusíš být nervózní, budu tam s tebou a postarám se o to, aby si je nemusela moc vidět."
To všechno byl jet sen? To bydlení s Justinem, to usmíření, nás vztah? To přece není možný!
Snažila jsem se přijít na to, o co tu jde. Však bydlím s Justinem. Co to má být? Nějaký vtip. Jo určitě jde o vtip, nemohlo se mi to zdát, na sen to bylo všechno až moc reálné. Nechala jsem tedy Abby, aby dělala svou práci a mohly jsme vyrazit za ostatníma. Na sobě jsem měla jednoduché bílé šaty a vlasy si nechala rozpuštěné. Celou dobu jsem měla divný pocit v břiše, jak kdyby jsem fakt byla nervózní z toho, že mám vidět znovu Justina a celou partu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
... S Abby jsme dorazily k podniku něco kolem sedmé a hned mě zavedla k zadní části, kde jsme se zastavily před nějakými dveřmi s nápisem "NEVSTUPOVAT". Abby se na mě významně podívala a z kabelky vytáhla šátek, aby mi mohla zavázat oči. "Ne to ne." Řekla jsem na protest, ale stejně mi to nepomohlo, protože mi ho už vázala kolem hlavy. Chytila mě za ruku a já pak slyšela jen otevření dveří a následně jejich zavření. "Všechno nejlepší!!" Slyšela jsem jen křik všech z party a Abby mi sundala šátek z očí, abych se mohla se všema přivítat. Byli tu všichni až na Justina. Bylo to divný a proto jsem si vytáhla telefon a chtěla mu zavolat, ale zarazila mě tapeta, kterou jsem měla na obrazovce. Vsadila bych se, že ještě ráno jsem tam měla nás s Justinem, ale teď tam byly jen vlny, které jsem si fotila v Itálii. Chtělo se mi brečet, protože jsem nevěřila, že by to mohla být pravda. ŽE TO BYL VŠE JEN SEN! Všechno od mého návratu z Itálie se mi opravdu jen zdálo? Najela jsem na konverzaci s Justinem a ruka se mi začala automaticky klepat a oči se plnit slzami. Poslední zpráva byl před rokem, a stalo v ni přesně tohle.
Od Justin: Nečekal jsem, že mě bude doma čekat takovéhle překvapení. Kdybych to věděl, radši bych se nikdy nevrátil....kdybych to věděl, radši bych se do tebe nikdy nezamiloval. Sbohem Emily
Rozešla jsem se hned na záchod, abych se uklidnila. Musí to mít nějaké vysvětlení, přeci nejsem blázen. "Emily kam jdeš?" Volal za mnou Ryan se Shawnem, ale já neposlouchala a snažila se najít záchod. Samozřejmě mi to vůbec nešlo protože jsem měla oči plné slz a když jsem začala v kabelce lovit kapesník, do někoho jsem vrazila. Kdyby mě dotyčný nechytil ležela bych už na zemi.
Zvedla jsem hlavu k dotyčnému, abych mu mohla poděkovat, ale dech se mi zastavil hned, co se jeho oči vpily do těch mých. Nebyly takové jako včera večer, koukal na mě jinak. Prázdně, skoro bych řekla lhostejně, nikdy takhle na mě nekoukal, naposled....když jsem tohle zažívala poprvé. To snad ne....všechno se mi jen zdálo.
"Výtej zpátky." Řekl rychle a pak mě pustil. Už chtěl odejít, ale chytila jsem ho za ruku. Celý hned ztuhl. "Počkej prosím." Zněla jsem zoufale a pak hned pokračovala. "Musím s tebou mluvit." Nelíbilo se mi, jak byl napnutý a nesvůj v mé přítomnosti a všechno jen nasvědčovalo tomu, že to byl vážně jen sen. Já už ale v hlavě byla přesvědčená, že jsme se usmířili a bydlíme spolu, nechtěla jsem to jinak. Nechtěla jsem si to připustit. "Nevim, jestli si máme co říct Emily." Au, to bolelo. Povzdechla jsem si a jeho ruku pustila. "Dej mi chvilku prosím." Mírně kývl hlavou, abych šla za ním a já tak udělala. Zavedl mě někam do zadního salonku a opřel se o bar který tu byl. Byla jsem ráda, že jsem tu byli sami, protože jsem mohla mluvit otevřeně, aniž by na nás někdo koukal. Celkově to tu asi Abby pronajala jen pro nás, aby jsme si to tu užili jen v partě a nikdo nás nerušil. "Tak mluv" pobídl mě a já se nadechla, abych mu začala vysvětlovat svojí dnešní situaci. "Prosím nemysli si, že jsem blázen, ale děje se mi od večera něco fakt divného...." Všechno jsem mu začala říkat, to jak jsem se vrátila, o party u nás na zahradě, o studiu, které mi zařídil Antonio, o nás dvou, o našem bydlení i o moji tapetě. Jen mě pozoroval a přišlo mi, že jeho oči zjihly, ale nevěděla jsem, jestli mi fakt věří, nebo jestli se chystá zavolat do blázince. "Prosím řekni mi, že je to celé hloupý vtip, že to vážně nebyl jen sen, ještě včera jsme spolu byli u nás v bytě. Bydlíme v komplexu ve střešním bytě s terasou, copak bych si to mohla celé vymyslet." Otírala jsem si tváře od slz a on si povzdechl. "Emily, já...nevim co ti mám na to říct, vrátila ses po roce a vybalíš tady na mě takovou věc? Nechala si mě tady samotného a zbaběle si utekla a teď tohle? Co to znamená. Co si mám doprdele myslet? Nejhorší na tom je, že to co říkáš s tím bytem je reálný, až na to že tam bydlím sám a ne s tebou. Fakt jsem se přestěhoval do středního bytu s terasou." Uchechtl se a prohrábl si vlasy. "Takže se mi to vážně jen zdálo....jsem blázen..." Sklopila jsem hlavu a chytila se pultu, protože se mi začaly třást nohy. "Já vážně nevím co ti na to mám říct Emily, ale není to skutečný, nechodíme spolu. Dneska ses vážně vrátila po roce a já byl hrozně nervózní až tě znovu uvidím, ale tohle jsem nečekal a hlavně se teď s někým vídám, posunul jsem se, už nejsem ten Justin co před rokem..." Nevěřícně jsem na něho koukala a přála si, aby tohle byl zlý sen. Ztratila jsem ho, vážně jsem ho ztratila. Začala jsem kroutit hlavou a zadržovala slzy, které se hnaly ven. "Ne, není to pravda, nevěřím, že mě už nechceš. Nemůže to tak být, já nemůžu bez tebe být." Vzlykla jsem a v jeho tváři se objevila lítost. Přistoupila jsem k němu a položila mu ruku na hrudník. Hrozně rychle mu bušilo srdce. "Polib mě prosím..." šeptla jsem a on o krok ustoupil a prohrábl si rukou vlasy. "Em, copak neslyšíš, co ti teď říkám." Zkousla jsem si ret a pokrčila rameny. "Prosím Justine.." vzlykla jsem znovu a on se otočil k odchodu. "Jestli si mě někdy doopravdy miloval, tak mě doprdele polib!" Zvýšila jsem hlas, který se ale v půlce zlomil. Donutilo ho to zastavit, ale stále byl zády. "Chci vědět, jestli alespoň něco bylo skutečný..." dodala jsem a to ho donutilo se otočit. "Vždycky jsem tě miloval..." zavrčel a během pár sekund byl u mě. Chytil mě za tvář a okamžitě se mi přitiskl na rty. Druhou rukou mě držel pevně za pas a já přesunula ruce do jeho vlasů.
Možná to ještě není ztracené a já budu mít možnost žít náš šťastný konec podruhé, ale teď už doopravdy.....
