1.

536 17 3
                                    

„A dost!" Zařvu na svoje rodiče, kteří na mě do teď řvali. „Co si to dovoluješ Jaimie?! Máš pocit, že jsi něco víc než my?! Jsi jenom odpad téhle rodiny! Nemůžeme tě ani vidět! Nikdy jsme tě neměli rádi! Vypadni odsud a už se nevracej do našeho domu! Už nejsi naše dcera.
A-" otec chtěl pokračovat, ale já ho okamžitě přeřvala. „Drž už kura hubu, Petere! (Peter- jméno otce) Vypadnu odsud! Je mi z vás na blití!" vyplivla jsem ze sebe a běžela k sobě do pokoje, zamkla dveře, sedla ke skříni a začala balit.   Nemůžu tomu uvěřit. Abyste pochopili tuhle divnou situaci..Nikdy jsem si se svojí rodinou nerozuměla. Máma na mě bylá zlá, pořád na mě křičela že jsem k ničemu, táta dělal to samé a občas mě i mlátil. Můj brácha byl do mých 16 mojí oporou, ale potom prostě odešel. Neřekl proč a kam, prostě zmizel i se všema jeho věcma. Rodiče to vzali skvěle - prý je o zátěž míň. Ale pak se zaměřili se svojí zlobou na mě a bylo to den co den horší. Nejhorší nastalo až teď. Na oslavu mých 18 narozenin (což bylo včera) jsem šla do klubu kde jsem se hodně opila a měla drogy. Domů jsem se vrátila až kolem 7 ráno. Rodiče to samozřejmě strašne nasralo. Začala obří hádka, která zkončila tak, že se sbalim a okamžitě odlétám pryč z Beverly Hills do Londýna. Proč tam? Vždycky jsem tam chtěla a peněz jsem měla dost, tak proč ne. Je to ale narychlo a nevím kam půjdu, ale už nevydržím  být tu s nima v jednom domě. Zničili mě. Ale zpět k přítomnosti. Sbalila jsem si do menšího kufru všechny věci, které jsem se rozhodla vzít s sebou. Když jsem dobalila kufr, vzala jsem ještě batoh a tam dala peněženku s kreditkama, pas a doklady a případné drobnosti. Rozhodla jsem se vypadnout hned. Ještě jsem si upravila make-up, oblíkla černé skinny džíny s dírami na kolenou,  černé conversky, béžový svetr a moderní černou pletenou šálu. Vlasy jsem si dala do vysokého drdolu a přelakovala, aby to drželo. Došla jsem dolů, vyšla ze dveří a zařvala „už se nikdy nevrátim! Odpad jste tady jedině vy!" a zabouchla. Zavolala si taxi a to do 5 minut přijelo. Řidič byl mladý, asi okolo 25 a pomohl mi s kufrem který dal do kufru a nastoupil za volant. „Na letiště prosím" usmála jsem se a on kývl a úsměv mi opětoval. Když jsem dorazila na letiště, ihned jsem si šla koupit letenku do Londýna. Měla jsem štěstí a koupila si letenku na nedřívější let - letadlo odlétalo už za 30 minut. Při kupování letenky jsem odevzdala kufr a pak s letenkou a pasem šla k odbavování. Proběhlo to všechno v pořádku a já nakonec čekala u gate-u až nás pustí do letadla. Samozřejmě mělo zpoždnění, jako vždy. Za chvilku už jsem seděla v letadle v uličce - moje oblíbené místo. Na poslední chvíli přiběhl jeden kluk, který jak se ukázalo, seděl vedle mě. Pustila jsem ho aby mohl projít a vytáhla si svůj mobil, abych ho dala do režimu Letadlo, ale vyklouzl mi z rukou a spadl pod naše sedadla. „Sakra" zaklela jsem a chtěla se pro něj natáhnout, ale ten kluk byl rychlejší a podal mi ho. „Děkuju" špitla jsem a podívala se na svoje nohy. „Nemáš zač..jinak jsem Liam" zářivě se usmál. „Já jsem Jaimie" a úsměv mu opětovala. „Krásné jméno" další úsměv.. „Děkuju" nervózně jsem si odkašlala. „A proč letíš do Londýna?" Zeptal se se zvědavostí v očích. Povzdechla jsem si a já mu vysvětlila část mého příběhu (nebudu mu přeci řikat i ty osobnější věci..) „Aha..neboj..už bude jenom líp" objal mě. Nečekala jsem to a pak mu to ale opětovala. „Já tam jedu domů. Bydlím s dalšíma čtyřma debilama, ale mám je rád."

Celou cestu jsme si povídali o všem možným. Po přistání jsme šli pro kufry a pak před letiště. „No tak já už asi půjdu" řekl Liam a obejmul mě. Jeho ruce se objevili na mém zadku, který trochu zmáčkl. Musela jsem si zkousnout ret, abych nevzdychla. Odtáhla jsem se a usmála se. A kam půjdeš ty, Jaimie"? Zeptal se a mě to došlo. Nojo. Kam půjdu? „No já nevím. Popravdě jsem nepřemýšlela nad tím kam..půjdu.." Sklopila jsem hlavu a bylo mi do pláče. Liam to asi nějak poznal. „Noták..klid..můžeš jít bydlet dočasně k nám. Vila je dost velká a klukům tam vadit určitě nebudeš. Rozzářila jsem se a pevně ho objala. „děkuju moc Liame!" „Nemáš za co" řekl a dal mi pusu na tvář. Nevěděla jsem jak se mám tvářit po tom co to udělal, tak jsem se jenom debilně usmála. "Tak jdeme?" Nečekal na odpověd, vzal nám kufry a šel k autu co měl kousek od letiště zaparkované.
Černé Ferrari Testarossa. Nádhera.

Choose one of us (1D)Kde žijí příběhy. Začni objevovat