Choose one of us (1D)

24.

Harry

„Jedu za ní." Řekl jsem a zvedl se. „Hej. Počkej na mě. Jenom to tu odzpívám a pojedeme." Zaprosil Chris a já svolil. „Fajn teda, počkám u baru a pak hned pojedeme." Povzdychnul jsem si a Chris mi dal jemně pěstí do ramene. Ehm. 'Jemně'. Kdybych neposiloval a neuměl držet rovnováhu, tak už ležim na zemi. „Chyběl si mi kreténe" řekl Chris a otevřel dveře. „Však ty mě taky debile" vrátil sem mu ránu a oba se se zasmáli. Jako za starých časů.
Chris vyběhl na pódium a začal s nějakým proslovem a já si sedl k baru a myslel na ní. Na tu holku, která mi změnila život k lepšímu. Zato já jí ublížil. Nebyl jsem schopnej si uvědomit, co pro mě dělala, co pro mě obětovala a její lásku jsem vnímal tak napůl. Oh nenávidím se! A to co jsem řikal jak se mi tu skvěle žije?! Hloupost! Každý den to byly samé lži a přetvářka a ty pravé city k ní a ty správné pocity, že to co dělám  je špatně, jsem zamknul hluboko do sebe a lhal sám sobě. Teď už ale vím. Nehodlám pokračovat lžích. Navždy zabiju osobu, kterou jsem býval.

Liam

Šli jsme za Jaimie na pokoj. Já vešel první, zamnou Niall a za ním Louis. Ležela na posteli, byla připojená na různý přístroje, ale byla vzhůru. „Jaimie!" Přiběhli jsme k ní. „Jak se cítíš?" Zeptal se Niall.
Jenom se na nás podívala, ale nemluvila. Její obličej nevydal žádné emoce. „Jaimie? Mluv s náma. Prosím" chytil jsem jí za ruku a ukápla mi slza. Opravdu mi na Jaimie záleží. Děsně moc. Ale nic. Žádná odezva. Pošeptal jsem Louimu ať jde pro Viktora. Je doktor i psychiatr. „Tak co se děje?" Zeptal se Viktor. Přešel jsem k němu. „Nemluví." Povzdech jsem si. „Chlapi běžte prosím ven."

Vyšli jsme a čekali, až Viktor vyjde.
Po chvilce vyšel a nevypadal šťastně. „Je to v prdeli chlapi!" Zařval na nás a lidi co byli na chodbě se na nás začali otáčet.
„Řekla něco?"  Zeptal se zoufale Louis.
„Nejdřív nechtěla mluvit a potom mě akorát poslala do prdele, když jsem řekl, že jsem i psychiatr a že jí pomůžu. Vidim to na posttraumatickej stres. Prášky jsem jí nabízel, neřekla nic.
A to nejhorší. Řekla ještě něco. Chce po mě revers. A já jí ho ani náhodou dát nechci. Ale bránit jí v tom nemůžu. Teda můžu, ale jenom do tý doby, než se nezlepší. Jenže ona nesmí odejít. Nevím co s ní. Takhle ublíženou a zlomenou holku jsem ještě neviděl." Zakroutil hlavou Viktor. „Musím ještě za ní." Vzpoměl jsem si na tu krabičku od jejího bratra asi? Nikdy nám o její rodině neřikala.
Ale byl mi strašně povědomej.

Vešel jsem a sedl si k ní. „Jaimie, já vim, že s náma nechceš mluvit a moc se omlouvám, že jsme dali přednost práci před tebou, ale jinak to nešlo. Chtěl jsem ti něco dát. Teda předat."

Jaimie

Nechtěla jsem s nimi mluvit. Ani je vidět. Absolutně jsem si zničila život a ostatní tomu dopomohli.
Dívala jsem se na Liama a čekala na co se zeptá, ikdyž jsem věděla, že mu stejně neodpovím. Někdo by řekl, že se chovám dětinsky, možná to tak je, ale jediný co chci, je odsud vypadnout. Z nemocnice, z Anglie. Zkusila bych žít jinde. V USA se mi posral život, v Anglii taky. Celej svět je proti mě jak vidim. Chci už pryč. Ublížila jsem komunjsem jen mohla. Nejvíc ale sobě.

„Jaimie?" Zeptal se Liam a já se mu podívala do očí. Viděla jsem velkou bolest, tak jsem se rozhodla mluvit.
„Ano?"
„Ty máš bratra?" Zeptal se nejistě. Zasekla jsem se. Ano. Justin.

„měla jsem." Zavřela jsem oči, nadechla se a snažila se zahnat slzy.

„Měla?" Pozvednul obočí a podal mi krabičku.

„Odešel když mi bylo 15. Od tý doby mi rodiče slovně i psychicky ubližovali mnohem víc než před jeho odchodem. Už se nikdy neozval. Jednou prostě zmizel a já ztratila jedinou oporu."
Řekla jsem, ale nebrečela. Normálně bych asi brečela, ale moje myšlenky se ubírali jenom jedným směrem. Směrem Harryho Stylese.

„Ta krabička je od něj. Byl tu. Prý to pochopíš nebo co." Ukázal na krabičku.

Vzala jsem jí a otevřela. Byl tam Ipod se sluchátkama a náhrdelník. Náhrdelník, který jsem nosila ale zmizel když odešel. Zavřela jsem krabičku, nechtěla sem nic od něj.

„Liame?" Řekla jsem pevně.

„No?"

„Sežeň mi ten zkurvenej revers."

„No to zapomeň! I když je ti 18 a můžeš se rozhodovat sama, tak ti ho neseženu." Rozčílil se

„19" pokroutila jsem hlavou.

„Co?" Nechápal.

„Je mi 19." Zasmála jsem se.  Měla jsem narozeniny 11.5. Bylo to když jsem byla v tom novým bytu. Nikdo jste si nevzpoměl. Ale v pohodě." Řekla jsem ironicky

„Omlouvám se! Kurva! Nevěděl jsem to!" Zvedl se a promnul si obličej.

„Ten revers Liame. Sežeň ho. Prosím."

Dlouho jsem nic nevydala, omlouvám se, ale nová kapitola je tady, takže takže takže tak😂💋