Roadtrippers ✔

S tebou to není pojízdná popelnice

„Myslím, že to pojede," oznámil mi táta, jakmile jsem přišla domů ze školy. Chvilku jsem netušila o čem mluví, ale následně mi to došlo. „Takže nepojízdná popelnice už je pojízdná?" zeptala jsem se. Přikývl a hodil mi klíčky. Odhodila jsem batoh a letěla do garáže. Naskočila jsem a strčila klíčky do zapalování. „Tak už to nastartuj," ponoukl mě táta. A tak jsem nastartovala. Jaké bylo mé překvapení, když jsem slyšela motor spokojeně vrnět. A ani jednou se nezakuckal. Garáž byla otevřená a tak jsem zařadila jedničku a pomalu vyjela. Objela jsem blok domů a zaparkovala zpět v garáži. „Tak co tomu říkáš?" zeptal se mě táta. „Je to úžasný! Vyměnil jsi motor?" zeptala jsem se. Přikývl. „Kolik ti dlužím?" položila jsem otázku, která mě dlouho užírala. Zavrtěl hlavou. „Nic." Odpověděl.

Začalo to asi před rokem, co jsem se rozhodla spravit starý pick-up, respektive jsem tátu přemlouvala tak dlouho, dokud se nerozhodl, že mi s tím pomůže. Slíbila jsem mu i peníze z brigády, nad kterými ale vždy zakroutil hlavou. A najednou můj Brouček fungoval.

První bod mého plánu jsem si tedy mohla odškrtnout.
Nyní nastala ta těžší část.

Všude se již zhasínalo a lidé se ukládali ke spánku, jen já ještě houpala nohama ve svém okně a přemýšlela.
Byli jsme ještě malými dětmi, když jsme snili o nějaké naší společné cestě. A pak jsme se přestali vídat, ba i dokonce o sobě slýchat. Naše rodiny se sobě vzdálili, stejně tak jako my sobě.

A najednou jsem se rozhodla, musí to být ještě dnes. Potichu jsem se oblékla a vyskočila z okna. Spěchala jsem temnými ulicemi a nedívala se doprava ani doleva. Stále jsem si pamatovala, jak vypadal jejich dům. Vběhla jsem jim na zahradu, nasbírala hrst kamínků a po jednom jsem je začala házet na vytipované okno. Po chvilce se otevřelo a z něj vykoukla roztomilá blondýnka. „Kdo je tam?" zeptala se. „Klárko, promiň, kde má okno tvůj bratr?" snažila jsem se zadržet tichý smích. Mlčky ukázala na okno vedle toho svého. „Aliso, někdy by ses měla stavit na čaj a netoulat se pořád po všech čertech," řekla mi s tichým smíchem a zavřela okno.

Ukázalo se, že okno, na které ukázala Klárka, bylo konečně to správné. Vyklonila se z něj totiž kštice krátkých vlasů. „Danieli!" zakřičela jsem šeptem. „Aliso?"

„Pojď dolů."

„Nejdu."

„Nechtěj, abych si pro tebe došla."

A tak o pět minut později jsme proti sobě stáli na jejich trávníku. „Pojeď semnou pryč." nabídla jsem mu. „Proč?" zeptal se. Byl trpělivější než mořská nemoc. „Snili jsme o tom už jako děti." Viděla jsem jak usilovně přemýšlí, pokud tedy měl čím přemýšlet. „Kdy?" zeptal se. Měla jsem pravdu. Chtěl cítit svobodu, chtěl utéct. „Stavím se pro tebe," informovala jsem ho.

Bylo to lehčí než jsem myslela, pomyslila jsem si, když jsem spěchala domů.

Kdo mohl vědět, že to nebyla jen svoboda, kterou chtěl cítit.