Roadtrippers ✔

Příprava

Ležela jsem v posteli a přemýšlela, co všechno vzít a jak dlouho potrvá naše cesta. Na první otázku jsem měla jasno hned. Na tu druhou jsem neměla odpověď žádnou. Rozhodla jsem se, že nejdřív vyřeším výbavu. Vstala jsem a podívala se na hodiny. Bylo mírně po půlnoci. Vklouzla jsem do bot a vydala se dolů do garáže, abych zjistila, jak je na tom pick-up se skladovací kapacitou. Nebylo to špatné, respektive to bylo přímo skvělé. Když budeme cestovat pouze dva, zadní prostory, kam by se vešli další tři lidi, můžeme použít jako skladovací. Jako první věc šel vařič, pár teplých dek a stan. Pak jsem si všimla v rohu garáže „mohlo by se hodit" krabice, která tu ještě odpoledne určitě nestála. Přišla jsem k ní a otevřela ji. Vykouklo na mě spoustu trvanlivého jídla a věcí nezbytných pro můj výlet. Překvapilo mě, že si někdo dal tu práci, aniž bych o tom věděla. Překvapilo mě to. Mile. V garáži jsem se nezdržovala déle, než bylo třeba a celou krabici jsem strčila na zadní sedadla. Zhasla jsem a potichu se vracela nahoru, samozřejmě se zastávkou v kuchyni.

„Takže pojedeš?" zeptal se mě táta, když jsem si hřála čaj.

„Ano, zítra," darovala jsem mu úsměv.

„A pojede někdo s tebou?" zeptal se.

„Pojede."

„A kdo?" vyzvídal.

„Dan."

„Aha."

„Jo a tati?"

„No?"

„Díky za tu krabici."

„Za jakou krabici?"

„To je jedno. Dobrou noc."

„Dobrou."

Jestli mi tam tu krabici nenechal táta, tak kdo?

Neměla jsem moc času přemýšlet o vyšinutostech mojí nebo rodiny někoho jiného, a přesunula jsem se do svého pokoje. Otevřela jsem skříň. Možná by nebylo od věci vědět, na jak dlouho budu pryč. A tak jsem namátkou vzala nějaké spodní prádlo, pár triček, jednu mikinu, kalhoty, jak krátké, tak i dlouhé, přidala pár nezbytností a batoh zavřela.

Další věc, kterou jsem musela vyřešit, byly finance. Čekala jsem to mnohem horší, ale tím, že jsem tátovi nemusela zaplatit nový motor, jsem vlastně hodně ušetřila. Pokud vše půjde podle (ne)plánu, budeme si žít jako bozi, cestující napříč celou republikou! Při této myšlence jsem se musela zasmát. A pak smutně svěsit hlavu, protože mi došlo, že benzín nebude rozhodně levný. Při tomhle jsem se nemohla spoléhat na tátu, který pro mě udělal víc než dost. Vzala jsem mobil a vytočila Ondrovo číslo. „Ano?" ozval se Ondra rozespalým hlasem.

„Ondro, půjčíš mi prosím svoji CCSku?" zeptala jsem se s nadějí.

„Na jak dlouho?" zeptal se mě.

„Máš zlomenou nohu, autem teď nikam dlouho nepojedeš," upozornila jsem ho a dodala, „všechno ti zaplatím."

„No dobře," souhlasil, „ale jestli mi ji ztratíš..."

„Jasně, jasně. Pověsíš mě za palce do průvanu." Uchechtla jsem se.

„Hodná holka. Stav se ráno, a teď mě nech spát." Řekl a chystal se to položit.

„Stejně nespíš, slyším, jak ti tam Aneta heká," řekla jsem a než se stihnul nějak ohradit, hovor jsem típla.

Nic víc už jsem řešit nepotřebovala a tak jsem si zalezla pod deku a snažila si užít poslední noc na měkké matraci, kterou pravděpodobně dlouho neuvidim. A ani neucítim.