Roadtrippers ✔

Na západ slunce jedině s krabicí piv

„To nemyslíš vážně!" vykřikla jsem, jakmile jsem uviděla Daniela nesoucího si spokojeně basu piv.

„Proč ne?" zeptal se s nevinným výrazem. „Tak vezmi aspoň tohle," řekla jsem a ukázala na menší, papírovou krabici, pravděpodobně s dvanácti pivy. „A ty máš jen tohle?" ukázal mi na cider, který jsem držela v ruce. „První večer nebudu pít." Zakroutil nademnou hlavou. S nákupem jsme šli k pokladně. Pokladní si nás prohlédla. „18 bylo?" zeptala se. Už jsem viděla, jak se Daniel provokativně dívá na hodinky a radši jsem jí tu občanku rychle ukázala.

„Kam jedeme teď?" zeptal se mě Daniel asi podesáté. „Vydrž, všechno bude. Mimochodem, v přihrádce jsou nějaké cédéčka, tak něco pusť." Tohle mu mohlo zabrat nějakou chvilku. Měla jsem pravdu, protože když po něm koukla, probíral se nosičem cédéček. A mlčel.

Zachvilku se autem rozezněla píseň Sorry, but your friends are hot. A album pokračovalo, zatímco jsem vjela do jedné vesnice a pokračovala stále do kopce. Minuli jsme kostel, hřbitov a už jsme byli mimo vesnici. Daniel se už ani neptal, kam jedeme a spokojeně si poklepával rukou do rytmu. Pokračovala jsem po asfaltce dál a po pár set metrech jsem zabočila na polní cestu.

„A tady děláme co?" zeptal se, jakmile jsme vylezli z auta. Zapálila jsem si a vydechla jsem hustý oblak kouře. „Otázkou není, co tu děláme MY. Ale co tu děláš ty?" zeptala jsem já jeho a čekala na odpověď. Zarazil se a vypadalo to, že přemýšlí. „Jsem tu s tebou, protože cestujeme v jednom autě?" zněl ironicky. „Nebuď posera." Zasmála jsem se.

„Dobře," prohlásila jsem, když jsme debatovali o tomto místě, které až tak za řeč nestálo. „Budeme tu pozorovat západ slunce, je to to nejlepší místo." Koukal na mě jako na ducha. „Jak tě napadlo zrovna tohle místo?" zeptal se. „Jako malí jsme sem jezdili za příbuznými a sem jsme chodili na procházky." Pokrčila jsem rameny, jakoby na tom ani nezáleželo.

Auto jsem přeparkovala tak, aby nákladový prostor byl směrem na západ. Nejdřív jsme do nákladového prostoru rozprostřeli starou deku, abychom měli na čem sedět. A následně jsme si tam přenesli každý svoji deku, kdyby byla zima. Zatím to ale vypadalo, že bude teplo. Najedli jsme se, a poskládali se na deku. Seděli jsme a koukali na zapadající slunce. Bylo to fajn.

„Co máš furt s tím „když jsme"?" zeptal se mě Daniel, jakmile si otevřel druhé pivo.

„Jak to myslíš?"

„No, ta věc s tím. Jedeme krmit kachny, protože jsme to dělali jako malí. Jedeme na západ slunce na místo, kam jsme jezdili jako malí..." vysvětlil mi.

„Vadí to nějak?"

„Jen jsem chtěl vědět, proč to všechno děláš."

„Chci si připomenout starý časy."

„Byli jsme malí. Byli jsme nevinní."

„Stále jsme nevinní." Odhodila jsem svůj cider a vzala si jedno z jeho piv.

„Nejsme. Podstata nevinnosti je v tom, že nemáme zkušenosti, nevíme nic. Proto jsme nevinní. Děti jsou tak moc nevinní."

„Stále jsme nevinní," trvala jsem na svém.

„A chceš se té své nevinnosti zbavit?" zeptal se. Zněl opile.

„Až tak doslovně jsem to nemyslela."

„Já jo," odpověděl stručně a vzal si další pivo.

„Danieli..." začala jsem, ale on mě přerušil.

„Aliso. Já tě chci." Řekl.

„Nechceš, jsi opilý."

„A ty jsi tvrdohlavá."

„Tak to asi ne."

Začal se ke mně naklánět. Viděla jsem mu do hlavy. Viděla jsem, jak se skoro motá, ačkoliv jen sedí. Proto jsem se natáhla a strčila do něj. Spadl na bok. Chvilku se nic nedělo, ale pak jsem slyšela jeho chrápání. „Ani předehru bys nevydržel," zabručela jsem a zapálila si.

Přikryla jsem ho dekou. Lehla si vedle něj a přikryla se také. Při pozorování hvězd jsem usnula.

***

Ahoj kamarádi. Doufám, že se vám můj příběh líbí. Je to první publikovaná prvotina. Je dost možné, že vám to přijde nudné, ale roadtrip s přáteli je ta nejkrásnější věc pod sluncem. Vím to, jeden jsem sama zažila. Jen s někým jiným a někde jinde. Děkuji, že čtete.