Roadtrippers ✔

Jako rak

Probudila jsem se ráno ještě před pípáním budíku, což mě překvapilo. Většinou jsem zaspala, ale ne dnes. Rychle jsem se oblékla a odnesla si svůj cestovní batoh do kuchyně. Přesto, že byla sobota, v kuchyni už jsem měla celou rodinu. A co mě překvapilo víc, byl tu i Ondra, můj bratr. Podával mi CCSku se slovy: „Né, že mi ji ztratíš." Usmála jsem se a uklidila si ji do peněženky. Bylo mi jasné, proč přijel k nám domů. Kdybych přijela já za ním, určitě bych mu uštědřila pár káravých pohledů kvůli Anetě. Vůbec ne, že bych ji neměla ráda. Ta holka byla skvělá, ale někdy člověk musí trochu provokovat svého sourozence...

„Žádný blbosti," popřála mi máma šťastnou cestu.

„Měj se krásně, holčičko," řekl táta a podal mi pár bankovek. „Tati! To jsi nemusel," usmála jsem se. „Ale musel." Tomu nešlo nijak odporovat.

A najednou zazvonil zvonek. Nějakým, mně neznámým způsobem jsem věděla, kdo bude stát za dveřmi. Moje tušení se potvrdilo, když jsem je otevřela a stál za nimi Daniel. „Tak zdrháme?" věnoval mi úsměv. Zasmála jsem se. Do jedné ruky jsem popadla svůj batoh a druhou rukou jsem táhla Daniela do garáže. „Tohle je můj Brouček," představila jsem mu pick-up. Koukal s otevřenou pusou a pak se na mě nevěřícně podíval. „Tohle je Dodge RAM! A říkáš mu brouček?" zněl opravdu překvapeně. „Jo, proč?" zeptala jsem se ho se smíchem. „Bože. Ty jsi vážně holka." Řekl. „Hele, budeš mít kecy, nebo si naskočíš, ať můžeme jet?" položila jsem mu otázku, kvůli které mě skoro tlačila bota. A tak si položil svoje zavazadlo k ostatním věcem a až pak si všiml té velké krabice. „Koukám, že jsi přibalila i moji krabici." „Jak jako tvoji krabici?" zeptala jsem se nevěřícně. „Ještě včera jsem ji sem dotáhl. Přece si nemyslíš, že bys balila sama." Začal se smát. „Jsi samé překvapení Danieli Moulisi!" vykřikla jsem a nastartovala.

„Kam jedeme dnes?" zeptal se mě, jakmile jsme vyjeli z Prahy. „Dnes, nikam daleko." Odpověděla jsem a přemýšlela nad svým plánem. Česká republika není až tak velká na to, abychom zběsile cestovali a trávili většinu času v autě. „Jak si to představuješ? Celý tento výlet?" nepřestával mě bombardovat svými dotazy. „Neplánuji. Mám hrubou představu o naší cestě, ale co kde budeme dělat... to už nevymýšlím. Nech se volně unášet svobodou." Poradila jsem mu a zapnula rádio. Za prvé, abych přerušila trapné ticho a za druhé, pokud by ticho nebylo, aspoň už nebudu poslouchat jeho dotěrné dotazy. Ale možná jsem s nimi měla počítat, když jsem mu vlastně nic neřekla. Vjela jsem do města a zaparkovala jsem pod mostem. Na parkovišti samozřejmě. Dloubla jsem do Daniela. „Jsme tu," informovala jsem ho. „Kde jsme?" zeptal se, zvednul se ze sedadla a vysoukal se ven. „V Berouně," řekla jsem mu. „Co tu budeme dělat?" „Krmit kachny."

Stavili jsme se na náměstí, abychom koupili rohlíky. Daniel neodporoval. „Víš, kdy jsem naposledy krmil kachny?" zeptal se mě a já zavrtěla hlavou. „Na Hamru, s tebou..." „Když nám bylo deset," dokončila jsem za něj. A tak jsem přihodila pár rohlíků navíc. Jen, abych mu udělala radost.

Šli jsme přes pěší most. Já nesla pytel plný rohlíků a Daniel krabici pizzy. U autobusového nádraží bylo vždy kachen plno, a dnešní den nebyl výjimkou. Usadili jsme se na kameny těsně u vody, otevřeli pytel rohlíků a pomalu jsme začali krmit kachny. Bylo jich tu minutu od minuty stále více a více. „Nenapadlo tě, že jsme nejdřív měli sníst tu pizzu?" zeptala jsem se Daniela. „A tebe?" Zakroutila jsem hlavou. Oba jsme se se smíchem zakousli do posledního kousku, zvedli se a oprášili si kalhoty.

Celé odpoledne jsme strávili pořádnou procházkou po Berouně, která nestojí ani za pár řádků. Až na to Medvědárium, které jsme navštívili na městské hoře. Pozorovala nás tam blondýnka pravděpodobně v našem věku. „Hele, to všechny holky na tebe letí?" zeptala jsem se ho. „A na tebe?" úsměv se mu do široka roztáhl od jednoho ucha k druhému. „Tak sleduj. Jednoduchý lék na problémy." Nahnul se těsně ke mně a začal: „Něco ti teď budu povídat a tvým úkolem je se usmívat, jakmile se o tebe odtáhnu, zasměješ se a oba se podíváme na tu blondýnku."

„Ale já se neumím smát falešně," řekla jsem mu. „Dobře, pamatuješ, jak jsi mě tehdá na tom Hamru shodila do vody mezi kachny a řekla jsi 'Schválně jestli umíš plavat tak jako ony'?" Jakmile to dořekl, ta vzpomínka se mi hned vybavila a já začala hýkat smíchy. A následně jsme se na ni podívali.

Takhle rychle nedokážu rudnout ani já.