Roadtrippers ✔

Konec

Alisa

Probudila jsem se na korbě auta až později k večeru. Daniel nikde nebyl. Vzala jsem láhev vody a napila se. Vzpomněla jsem si, co se stalo a málem se kousla do ruky abych se opět nesložila.
"Už jsi vzhůru?" ozvalo se zepředu auta.
"Jo," odpověděla jsem.
"Hele Aliso, myslím, že máš nějaký problém," ozval se Daniel.
"Jo, já jsem normálně problémovej člověk," ušklíbla jsem se.
"Jsem rád, že to přiznáváš. Ale teď vážně, odkdy se bojíš výšek?" zeptal se. V jeho hlase nebylo ani stopy po nějakém smutku či empatii. Prostě se jen ptal.
"Kdo by se nebál výšek?" odpověděla jsem otázkou.
"Nevěřím, že ty by ses bála výšek," zamyslel se.
"Jo? A já nevěřím, že ty nevěříš že se bojim výšek," usmála jsem se.
"No.. já nevěřím, že ty nevěříš, že já nevěřím, že se bojíš výšek," rozesmál se.
"A konec," smála jsem se s ním.
"Hele, koukal jsem do mapy a mohli bychom jet do Českýho Švýcarska, co ty na to?" zeptal se.
"To je ale docela daleko, to nemůžeme stihnout v jeden den," vyděsila jsem se.
"Když vyrazíme brzy ráno, bude to v pohodě. Klidně to odřídím, pár hodin to zabere," usmál se na mě.
"Tak dobře," zavrtěla jsem se, "co budeme dělat teď ale?" zeptala jsem se mimoděk.
"Půjdeme spát." Informoval mě. "Ale já se teď probudila," opáčila jsem a na spánek jsem ani nepomyslela. "Jo, ale já nespal, takže jdeme spát," ušklíbl se. Odfrkla jsem si a zahrabala se do spacáku, který mi byl podáván. Daniel se zahrabal vedle mě a hlavu si podložil rukou.

Na obloze se začaly objevovat hvězdy. Pozorovala jsem je a myslela, že Daniel dělá totéž. Jeho oči byli přilepené na mě tváři. "Co děláš?" zeptala jsem se. "Čekám, kdy usneš."
"Víš, že to nedává smysl," ohradila jsem se. "Na blbou otázku, blbá odpověď," rozesmál se. Jenže potichu. Les začal být temnější a já se zavrtěla. "Děje se něco?" zeptal se.
Mám, nemám, mám, nemám. "Ten les je divnej," prohlásila jsem. "Neříkej, že se bojíš tmy," řekl. "Ne, ale divočáků jo." zasmála jsem se nervózně. Vytáhl ruku ze spacáku a objal mě, kolem ramene. Otočila jsem se na bok, čelem k němu. "Dobrou," řekla jsem a zavřela oči. "Dobrou noc."

•••

"Alis vstávej," budil mě Dan. "Já nespím," otevřela jsem oči. Byl moc blízko. "Musíme vyrazit," řekl. Podívala jsem se, jak balí spacák. I já jsem si ho sbalila a hodila ho dozadu na sedadla. Kolem auta jsme posbírali odpadky a vyrazili na cestu. Daniel řídil a jí pozorovala ubíhající krajinu. Mlčela jsem tak dlouho, jako Daniel. Dokud jeden z nás nepromluvil. "Co si vlastně slibuješ?" zeptal se Daniel. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se já jeho. "Víš, nechápu, proč jsi mě zkontaktovala právě teď. Posledních pár týdnů předtím, než odjedeš pryč. V mojí hlavě se zdržuje tolik otázek, že já ani nevím, co si můžu a nemůžu myslet," dokončil svoji myšlenku. Nadechla jsem se. Hodně zhluboka. "Kdybych něco zkazila, můžu odjet a zapomenout na to." Řekla jsem pravdu. "Víš, vůbec ses nezměnila," zašeptal. "Jak to myslíš?" nechápala jsem. "Vždycky máš zadní vrátka, abys mohla utéct a nemusela čelit svým problémům. Nikdy ses jim neuměla postavit čelem." Řekl. Prudce jsem se nadechla. Dech se mi zadrhl, jenže se hned zase rozběhnul o dost rychleji.
"Odvez. Nás. Domů." Vydechla jsem. "Ale..." začal.
"ODVEZ MĚ DOMŮ!" zařvala jsem na celé auto.

Daniel

Věděl jsem, že to udělá. Že opět uteče, ale tentokrát jsem ji nechtěl zastavit, protože by mě stáhla s sebou. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, že celá tahle cesta byla jejím testem, jestli nechce zůstat. Nechtěla. Nyní jsem pochopil, že tohle byl konec.

///////////
pozn.
Asi mě možná trošku zabijete, protože se náš příběh blíží ke konci, ačkoliv se hovno stalo. Budu chystat pokračování. Nebo nad tím aspoň přemýšlím. Dost hojně.
Pac a pusu.