Roadtrippers ✔

Jak Alisa hledala klid

Ráno jsem se probudila. Opravdu brzy ráno. To se mi vždycky stává po alkoholu. Co mě ale nejvíc překvapilo, byl fakt, že mi absolutně nebylo blbě. Asi jsem včera večer stihla ještě narychlo vystřízlivět. Ani bych se nedivila.
Vysprchovala jsem se, oblékla se a sešla dolů do kuchyně, kde jsem ještě nikoho nečekala. Vždyť bylo přece jenom stále opravdu brzy.
"Dáš si kafe?" ozvalo se z jídelny. Otočila jsem se a setkala s Tomem, který již stál zamnou. Mlčky jsem přikývla. Stále jsem se nemohla rozhodnout, jestli jsem víc naštvaná na něj nebo na sebe.
Podal mi hrnek a podrbal se ve vlasech. Vypadal nervózně. "Hele kvůli tomu včerejšku..." začal ale já ho přerušila: "Myslíš, že mě to nesere? Vždyť já jsem na sebe tak hrozně naštvaná!"
"To nedělej. Jen na sebe, prosím, nebuď naštvaná. Pravdou je, že už pár dní pravděpodobně jste na cestě a zatím se nic nestalo. Tedy doufám?" zvedl jedno obočí.
"Z jeho strany ne," přiznala jsem. "A co se tedy stalo?"
Vzpomněla jsem si jak jsem skočila do rybníku a řvala jak smyslů zbavená. A tak jsem mu to všechno řekla.
Nakonec jen řekl: "Tak teď už chápu, proč jste přijeli sem."

Tom mi vysvětlil, že kdybych nevybuchla, nikdy bychom sem asi nepřijeli. Takže vlastně všechno zlý je k něčemu dobrý. Kdybych říkala, že se mi tu nelíbí, lhala bych a lhát se nemá. Líbilo se mi tu. A nejvíce se mi líbilo, že mi Tom půjčil skútr se slovy, ať se mu o něj postarám a užiju vše, co Vary nabízí. Vzala jsem si tedy peníze, doklady, mobil a vyrazila do lázeňského města.

Ať si kluci taky trochu užijou sami, žejo.

Skútr chytl hned napoprvé a já měla podezření, že to Tom na mě nastražil. Což mě snad potěšilo ještě více. Dojela jsem do centra a vydala se hledat oázu klidu. Aspoň na chvíli se jí stal kostel svaté Máří Magdalény. Trochu mě zklamalo, když jsem kostel našla zamčený a tak jsem si sedla na schody a nastavila tvář sluníčku, které mě hladilo svými paprsky. Měla jsem zavřené oči, protože jsem neměla brýle. Najednou si někdo stoupnul přede mě a vytvořil stín. Otevřela jsem oči a vyděšeně koukala na pravděpodobného kostelníka, který si mě měřil pohledem.
"Slečno?" zeptal se a jeho hlas mě trochu uklidnil.
"Promiňte, já...chtěla jsem se podívat do kostela, ale je zamčeno..." nechala jsem zbytek věty viset ve vzduchu. Hluboce si povzdechl a tiše se mě zeptal: "Když se mě nebudete ptát na historii kostela a rovnou mi řeknete, kdy byl položen základní kámen pro vrcholně barokní děkanský chrám, vezmu vás tam." Přemýšlela jsem a nakonec jsem byla ráda za Seminář dějin umění a architektury. "1733." zněla moje odpověď.
"Tak trochu jsem doufal, že to neuhodnete a já vás budu mít z krku, ale splnim, co jsem slíbil," zasmál se a já byla ráda, že jsem našla kostelníka se smyslem pro humor.
Obklopil mě chlad, jakmile otevřel dveře, respektive vrata, což bylo v tomto počasí velmi vítané. Tiše jsem vešla a sedla si do lavice a kostelník ještě prohodil, že jestli něco budu potřebovat, najdu ho v sakristii a hned poté se vypařil.