Roadtrippers ✔

Stoned

Probudila mě taková ta ranní zima, která vám vleze doslova všude. Strčila jsem do Daniela, čímž jsem ho probudila. „Hej, zvládneš řídit?" zeptala jsem se ho.

„Eh, spíš až tak po dvanáctý. Co se děje?" zeptal se.

„V těch dekách se nedá spát, nečekala jsem, že bude taková zima."

„Tak proč se někde neubytujeme?" znělo to rozumně. Ale to nebyla věc, kterou jsem chtěla. Být rozumná.

„To ztratí to svoje kouzlo."

„Takže dáš přednost kouzlu před pohodlím?"

Měli jsme hlad, byli jsme nevyspalí a byli jsme hlavní naštvaní. Což se ukázalo na výběru písní, které rozezněly auto na ďábelské úrovni. Po chvilce jsem to vypnula, protože mi došlo, že Daniela bolí hlava. Vlastně ho nebolela. Protože, buďme upřímní, kdo by měl kocovinu po pivech? „Takže," začal Daniel, „mají v Berouně vietnamci něco na styl SAPY?" Podívala jsem se na něj jako na ducha. „Proč zrovna vietnamci?" nechápala jsem. „Pojedeme, a koupíme si spacáky. Vietnamci přece mají všech za levné a tak." Pokud by existovaly ceny za nejlepší nápad v situacích, ve kterých byste nikdy být nechtěli, byl by to přesně tento moment, kdy bych předala Danielovi pohár. Nebo mu dala pusu. Nic z toho se nestalo. Jen jsem řekla: „Něco by mohlo být u náměstí." A tak jsme jeli k náměstí.

Vietnamci jsou dobří v tom, že se s nimi dá někdy smlouvat. Ale jen někdy. A to jen v tom případě, že natrefíte na ty, kteří jsou v pohodě. Za dva spacáky jsme zaplatili osm stovek. Spacák za čtyři sta už je v pohodě. Pokud tedy nechcete mrznout v zimě, když spíte pod širákem, jste rádi za všechno. I za to, co není tak super.

Nakonec jsme nikdo z nás neodolal a objednali jsme si čínu. „Máme vlastně na tohle všechno rozpočet?" přemýšlel Daniel nahlas. „My, máme rozpočet na všechno," zasmála jsem se a podala mu brko. Vlastně jsme leželi na vrcholu kotýzu a užívali si výhled na zelené lesy, které se rozprostíraly všude kolem. Zelené lesy, se zelenou tyčinkou, která vám změní svět. Aspoň na pár hodin. „Jak moc je to silný?" zeptala jsem se ho. „Proč se ptáš?" nechápal. „Protože takhle nikam nedojedeme. Nemůžeš nechat jen tak někde parkovat auto dvě noci po sobě." Vysvětlila jsem mu. Měla jsem pravdu. To prostě nešlo. „A na co bych brala stan jinak?" zeptala jsem ho. „Takže co uděláme, až budeme schopní řídit?" zeptal se mě. „Pojedeme do Berouna. Je tam kemp, u řeky. Pokusíme se pořádně vyspat a ráno zas vyjedeme. Ale musíme se po mapě zas trochu posunout." Sdělila jsem mu svůj plán. „A kam budeme cestovat?" zajímal se. „Večer koukneme do mapy a uvidíme," slíbila jsem mu.

Leželi jsme dál a mlčeli. Svět se začal zase trochu točit. „Věděl jsi, že z týhle skály kdysi skočili dva milenci?" zeptala jsem se ho. „Vážně? To jako oba?" Kývla jsem hlavou. „Takže my nemusíme skákat dolů, protože nejsme milenci." Oddechnul si. Jeho smysl přemýšlení jsem nechápala. A možná právě proto jsem se začala smát. Byli jsme jen dva zhulení lidé na kopci, kterej byl dost vysokej na to, abychom dolů letěli aspoň pár sekund. Ale to se nestalo, protože by celý náš příběh skončil hned na začátku.

„Žízeň!" zvolala jsem. To jsou ty vedlejší účinky, který nechcete zažít bez vody. „Tak pojď, jdeme dolů," nabídl mi Daniel. Souhlasila jsem. Šinuli jsme se k místu, kde jsme nechali auto. Nebylo to jednoduché, protože nejdřív jsme museli překonat obrovský sešup. Trvalo to pár minut, než jsme se dostali na rovinku. Po zbytek cesty mě Daniel musel nést. „Holka, neměla sis toho dát tolik." „Zmlkni a šlapej," poradila jsem mu. Využila jsem pramínku, který tekl z hory, a napila se. Poté si mě Daniel opět vzal na záda a donesl k autu. Posadil mě na spolujezdce a zapnul mi pás. Sám si sedl na místo řidiče a snažil se zorientovat, kudy do Berouna. Potichu jsem ho navigovala, a jakmile se dostal na hlavní, usnula jsem.