Roadtrippers ✔

Nečekaný návštěvník

Alisa

Mlčky jsme pochodovali po ZOO. Daniel byl hrozně zaražený. A zachmuřený. Třeba i naštvaný. Potvrdilo se mi to, když jsem se zeptala, jestli nezajdeme někam na jídlo.

„Tak jdi." Řekl a dělal, že pozoruje zvířata.

„Hej, děje se něco?" zeptala jsem se ho a snažila se usmívat.

„Proč ses mi nikdy neozvala? Proč sis vybrala mě pro svoji cestu?" vyhrnul na mě tyhle otázky. A já doufala, že na ně mám kloudné odpovědi.

„Tak zaprvé. Proč ses ty nikdy neozval mě? A za druhé. Chtěla jsem někoho, koho jsem znala a chtěla jsem prostě tebe." Vysvětlila jsem mu.

„Neozval jsem se ti protože...," odmlčel se, „protože jsem se bál."

Očividně ho vyděsilo, když jsem se začala smát. Myslím, že to vyděsilo i zvířata za sklem a spoustu jejich pozorovatelů, když se na mě poohlídli. „Ty ses mě bál?" zeptala jsem se a stále mi cukaly koutky.

„Jo. No víš.. v devítce..." nepokračoval. A já věděla, na co naráží. Zapomněla jsem na to a vyrovnala jsem se s tím, ale on očividně ne.

Abych vše uvedla na pravou míru. Ke konci školnímu roku jsem se seznámila s jedním klukem. Byla jsem hloupá a naivní a myslela si, že to bude jako pohádka. Jenže když jsem jednou přišla do školy se zamaskovaným monclem, Daniel málem vyletěl. O týden později jsem se dozvěděla, že šel za tím klukem a snažil se to nějak urovnat. Daniel skončil se zlomenou rukou. A můj přítel se odstěhoval pryč a mě tu nechal. Jenže jakmile jsem nastoupila do prváku, přestala jsem se s Danielem vídat. Nebo Daniel se přestal vídat semnou?

„Byl to..." začala jsem ale Daniel odpověděl za mě: „Kretén," odplivl si.

„Nikdy jsem se nedozvěděla, jak ti zlomil ruku." Řekla jsem mimoděk.

Podíval se někam za mě a zkameněl. „Hele? Kam se odstěhoval tvůj bývalý přítel?" zeptal se mě, s očima upřenýma někam za mě.

Daniel

Hleděl jsem někam za Alisu a ona sledovala můj pohled. „A doprdele." Ulevila si. Všimnul si nás a šel naším směrem. Tohle nedopadne dobře, pomyslel jsem si a už jsem ho viděl, jak se válí v tratolišti krve. Nad tou myšlenkou jsem se musel zasmát.

„Ale ale ale. Koho tu nepotkávám. Moulo, co ruka?" jeho pichlavé oči se do mě zabodávali. Nechápal jsem, jak s ním Ali mohla něco mít. Brr.

Pokrčil jsem rameny. Moje ruka už je dávno v pořádku. „Co tvůj nos?" zeptal jsem se. „Co by s ním mělo být?" zeptal se a očividně nechápal. Alisa nás jen pozorovala a vrtěla hlavou. „Zdá se mi trochu nakřivo." Upozornil jsem ho. „Ne. Není nakřivo," zavrtěl hlavou.

„No, tak teď už je." Řekl jsem a poklepal rukou. Pozoroval jsem, jak mu moje pěst dopadla na nos a jen tahle vzpomínka mě naplňovala pocitem zadostiučinění. Krev, tekoucí z jeho nosu mu máčela košili.

„Myslím, že dnes jsme viděli zvířátek víc, než dost," prohlásila Alisa, chytla mě za ruku a táhla mě k východu.

„Co to jídlo?" chtěl jsem se ještě zdržet, popřípadě se ještě poprat s tím kriplem.

„Najíme se jinde," zavrčela. Potěšeně jsem se usmál.

„Stalo se něco?" dělal jsem, že nechápu.

„Tos mu musel zlomit jenom nos?" nechápavě se na mě zahleděla.

„Můžeme se tam ještě vrátit," nabídl jsem jí.

Zavrtěla hlavou a dál mě táhla k východu. Pokud za námi ten dement řval nějaké nadávky, neposlouchali jsme ho. Možná jsme ale měli.

Hnal se za námi a odněkud vyčaroval baseballovou pálku.

„Hele, víš, jak jsi chtěla vědět, jak jsem si zlomil ruku?" zeptal jsem se, když jsme šli na konec parkoviště k našemu autu. Přikývla.

„Vidíš ten kyj, se kterým za námi běží?" zeptal jsem se. Zpomalil jsem a otočil se s ní. Byl od nás jen asi padesát metrů a vzdálenost mezi námi zdolával velmi rychle. Vytřeštila oči. Rychle jsem jí vtiskl klíčky do ruky a ona se bez řečí rozběhla k autu.

„Kriple idiotskej," řval na mě a snažil se popadnout dech, když se zastavil. Snažil se mě s tím trefit, ale uhnul jsem. Vedl jsem ránu do zápěstí, ve kterém držel pálku. Vypadla mu z rukou. Vzal jsem ji do rukou a odhodil daleko od nás. „Nechápu, jak s tebou mohla chodit." Zavrtěl jsem hlavou. Stál jsem na místě zcela uvolněně. Zatímco on si držel zápěstí pravé ruky. „No, očividně mohla, když nechodila s tebou." Odplivl si a já si tentokrát odkašlal. A dal mu pěstí do solaru. Ladně, opravdu ladně se položil na vyhřátej asfalt a snažil se nezvracet.

„Všichni občas děláme chyby. A tys chyba byl. Ale teď je očividně šťastná, semnou." Mrknul jsem na něj.

Když nějakému klukovi chceš něco nakecat, neváhej, a řekni mu něco, z čeho se mu obrátí žaludek.

A tak začal zvracet. Nechal jsem ho ležet a nastoupil do auta, které zrovna přijelo.

„Tak jak ses měla?" usmál jsem se.

***

Sorry sorry. Myslím, že škola je hrozně moc vražedná a ničí ve mě veškerou kreativnost. Tímto se omlouvám za poměrně dlouhou přestávku. Doufám, že si případné čtení užijete.