Zlodějka

Část pátá

Jako budíček se ozval nepříliš nadšený hlas.

"Vstávejte, vy bando líná! Nastupujeme na loď." Přikázal dvěma budoucím sluhům a zlodějce zdatně vypadající námořník, s plnovousem a dlouhým námořnickým tesákem po boku. Za ním se zničehonic objevil Tobias, v úzkých jezdeckých kalhotech a s tmavou pelerínou, sahající jen do půlky pasu. Jeho vysoký límec, lemovaný zlatou nití mu dodával vzezření dravce.

"Hoďte je do podpalubí, nechci za ně moc platit. Už tak jste mi dali vysokou cenu, za cestu přes La Manche." Usmál se nevlídně na námořníka. Ten se ovšem nenechal vyvést z míry.

"Můžete nám zaplatit ještě víc. Ta holka s krátkýma vlasama je dost... jak se to sakra... mignon." Ukázal muž na Victorii a lačně si olízl rty. Dívka, přes veškerou svou tvrdou krásu, stále nezkušená s chlapci i muži lehce ucouvla, znechucená jeho tónem.

"Klidně si ji vemte." Pohrdlivě se zadíval na námořníkův překvapený výraz. "Užijte si s ní, pro mě za mě, ale ať je ve Francii schopná chůze, jinak mi zaplatíte životem." Dodal a poklepal prstem na tenký meč po jeho boku. Muž ale jen mávl rukou.

"Chůzí si úplně nejsem jistej, panáčku. Ale po nějaký době bude v cajku, to ti ručím." Popleskal ho umaštěnou rukou po zádech a šinul si to pryč. Tobias se rychle rozhlédl, a pokynul třem lidem ve voze, aby vylezli ven.

"Dej si na něj pozor a měj nůž při ruce. Sakra ses tomu chlapovi líbila." Upozornil ji. Jeho věcný tón Victorii lehce překvapil.

"Vím, co chtěl." Zadívala se na Ninu, držící se za kolena, upírajíc velké, zděšené oči na její obličej. "A radši ať jsem to já, než ona." I přes beznaděj, kterou cítila, pokynula služce k výstupu z vozu. Když tak udělala, lehounce přimhouřila oči. Druhý sluha se vyšvihl ven a s rozkoší dýchal lehce slaný vzduch.

"Můžu si ji vzít k sobě... ale chci něco na oplátku." Poznamenal lehkým tónem. Victoria okamžitě vycítila šanci.

"Co chceš na oplátku?"

"Ve škole je jeden muž. Jmenuje se Jacob. Je moc hezký." Začal tiše. Jak pokračoval, zlodějka vypadala nejdříve překvapeně, a potom s porozuměním.

"Já... mě se... mě se nikdy moc nelíbily dívky a otec mě proto nenávidí. Musím chodit po ulicích a hledat nové rekruty. Občas narazím na inteligentní, i když negramotné lidi." Usmál se, ale velmi smutně.

"Jacob je jediný muž, který mě kdy přitahoval a myslím... doufám, že je to oboustranné. Mohla bys s ním mluvit, až tam budeš, a zjistit to o něm? Já s ním nemůžu nikdy přijít do styku, pokud se nepočítal jeho příjezd do školy." Poprosil nakonec. Dívčiny zelené oči byly rozšířené a upřené do jeho tváře. Vypadal zcela upřímně a to prohloubilo její překvapení. Tohle nebyla doba, kdy by muži, milující jiné muže, byli zcela rovnoprávní se zbytkem mužů. Kdyby se tohle o něm široká veřejnost dozvěděla, měl by těžký život.

"Proč mi tohle říkáš? Mohla bych to říct celému světu. Ze života bys měl peklo." Nechápala Victoria. Tobias po těchto slovech lehce zrudl.

"Sleduju tě dost dlouhou dobu. Pamatuju si tě. A pamatuji si na to dítě, co tě chtělo okrást." Vysvětlil jí a potom pokračoval v mluvě. Ale její zelené oči už nebyly v přítomnosti. Viděla věci, které se staly dávno, několik let zpět.

Zrovna se vracela po úspěšném dni domů. Měla u sebe zlatý přívěšek, odcizený tlusté bohaté dámě, která si prohlížela zimní šály u stánku a půlku pečeného kuřete. Ten večer ji měl čekat hodokvas.

Zničehonic se z tmy za ní ozval dětský hlas.

"Dej mi všechno cos dneska získala, a nechám tě žít." Oznámil jí roztřesený dětský hlásek. Victoria se bleskově otočila a viděla dívku, asi osmiletou, s kuší namířenou na čelo úspěšnější zlodějky. Dokonce i ruka s kuší se jí třásla, ale stále by trefila cíl.

Ona úspěšnější zlodějka na chvíli hodnotila své šance a potom s povzdechem odhodila kuře i přívěšek na zem. Mladší dívka vyskočila a kuře popadla...

... čímž dala šanci Victorii, která bleskově vykopla a vyrazila jí kuši z ruky. Rychle k ní přiskočila a chytila ji pod krkem.

"Vypadni." Zasyčela a hrubě ji odhodila do prázdnoty. Potom si zpátky vzala své věci a kuši, kterou dívenka odhodila.

Chystala se k odchody z uličky, když se dívenka vyplazila z rohu, s tvářemi mokrými od slz.

"Prosím. Tatínek umřel. Mám jen malého brášku. Prosím, dej mi to kuře." Zaplakala a otřela si kolena, rozbitá od pádu.

Victoria zaváhala, jen vteřinku, aby si vše promyslela. Holčička mohla lhát. Ale taky nemusela. A ona si pro jednou řekla, že může myslet i na jiné. Koneckonců, doma měla ještě skývu chleba.

"To kuře... je pro bratříčka?" Zeptala se tiše. Dívenka rychle zakývala.

"Ano. Je mu jen šest. Prosím." Hřbetem ruky si utřela nos a upřela velké, hnědé oči na stále váhající zlodějku.

Ta nakonec odevzdaně svěsila ramena.

"Tady máš." Zašeptala a vtiskla jí do ruky jak kuře, tak přívěsek a nakonec teplý plášť, který až doteď nosila. Věděla, že ho bude postrádat, ale zdaleka ne tolik jako ho potřebuje tahle malá.

"Jestli mi lžeš, pamatuj si, že jsi možná zabila Victoriu Wood. A jestli ne, pohlaď za mě bratříčka. Přeju vám hodně štěstí." Zašeptala a zmizela ve tmě. Holčička se dívala do tmy ještě notnou chvíli, než se otočila a utíkala domů.

"Tys mě už tehdy sledoval? Proč?" Vydechla nevěřícně již krátkovlasá Victoria. Tobias se lehounce ošil.

"No, tehdy jsem začal. Čekal jsem, dlouhých pět let, dokud nebudeš dost stará na to, abys mohla nastoupit do školy. Věděl jsem, že budeš skvělá." Přiznal se. Victoria ale svraštila obočí.

"Ale... proč jsi tam tedy byl?"

"Sledoval jsem tu malou. Je to dcera jednoho z dnešních vůdců sekcí na škole. Anthony mě požádal, abych se o ni postaral, když k nám přicházel." Znovu neklidně přiznal. Victoriino obočí ale zůstalo svraštělé.

"A postaral ses?" Zeptala se. Stud v očích muže ale nešel přehlédnout.

"Musel jsem náhle odjet. Když jsem se vrátil, našel jsem je v jejich skrýši. Nejspíš umrzli." Sklonil hlavu a z jeho oka padla jediná slza. Zlodějka mu položila ruku na rameno, v tiché útěše, přestože jím začala v ten okamžik pohrdat.

"Hej! Jestli chcete přes ten zatracenej průliv, okamžitě se naloďte, pansto!" Zahulákal z lodi drsný hlas, který přerušil tuto chvíli porozumění.

"Už jdeme." Zakřičel v odpověď Tobias a rychlými kroky vyrazil k lodi. Victoria se ohlédla na dva sluhy, kteří na ni upírali váhavý pohled. Trochu překvapeně si uvědomila, že jí takhle nepřímo předávají vedení.

"Pojďte." Pokrčila rameny a vydala se za Tobiasem, který už byl téměř u vody. Když tam byli i oni, vyšvihli se přes lodní hrazení na palubu.

"Hoďte je do podpalubí. Všechny až na tu holku. Tu dejte do mý kajuty." Přikázal mužům statný námořník, kterého viděli prve. Ve Victorii se všechno sevřelo, ale povzbudivě kývla na Ninu, aby šla dál. Ta jí věnovala jen vyděšený pohled, než rychle odešla.

Jiný námořník ji neurvale vzal za zápěstí a táhl do malé kajutky v útrobách lodi, kde ji hodil na postel a odešel.