Zlodějka

Kapitola dvacátá devátá

Až když došla k Faraonovi, uvědomila si, že nemá koně. Matarys byla kdesi pryč, ztracená v lesích a dost možná mrtvá. A jiného koně nikdy nevezme.

„Na čem pojedu já?“ zeptala se, když se za ní vztyčil Tony. Ten se usmál (opravdu už jí ten jeho věčný smích byl protivný). Uculil se, prohrábl si rukou hnědé vlasy a v čokoládových očích mu zahrály jiskřičky.

„Se mnou. Na Faraonovi,“ oznámil jí a znova se uculil. Victoria naklonila hlavu na stranu s nevěřícným pohledem v očích.

„A co budeme jíst?“ Napodobila jeho postoj a taky si prohrábla vlasy. Tony na ni mrknul.

„Jídlo, které taky ponese Faraon,“ vysvětloval, s očima vpitýma do smaragdů mladé zlodějky.

„Nebude to na něj moc?“ zapochybovala na chvíli Victoria. Faraon, jako by ji slyšel, zadupal kopyty a pohrdlivě zatřásl hřívou. Svaly na jeho mohutných nohou se při tom zlověstně zavlnily.

„On to zvládne. Pojď,“ řekl bojovník a vyskočil na svého koně. Dívka musela uznat, že k sobě pasují, stejně jako dlouhý meč, který měl po boku. Kůň samotný byl bojový a silný, ale s jezdcem v sedle byl přímo smrtící zbraní.

Jak se zasnila, ani si nevšimla jeho pobaveného výrazu, když tam jen tak stála a zírala na něj. Nakonec ale luskl prsty a tím ji vrátil zpět do reality.

„Jedeš, šípková Růženko?“ Victoria zrudla hanbou a malá skupinka zlodějů, kteří měli čas je poslouchat, se pobaveně zasmála. Potom ale přešla k Faraonovi a vyšvihla se za Tonyho. Když se snažila nějak uvelebit, vždy ji něco zatlačilo do jejího svalnatého pozadí a donutilo znovu se zavrtět. Faraonovi zjevně někdo prozíravě sundal sedlo, než k němu přišli, ale i tak to bude velmi nepohodlná jízda.

„Tohle bude zábavné,“ zamručela potichu, když obmotávala paže kolem Tonyho pasu, který zdaleka nebyl tak úzký jako pas Steva nebo Lucase. Naopak, jeho břicho bylo vypracované a tvrdé jako kámen.

„Líbí?“ prohodil Tony a mávl na jednoho ze zlodějů. Ten hned přiběhl a odvázal Faraona od brány.

„Vlastně ani ne.“ Protočila oči Victoria, ale chytila se ho pevněji. Věděla, že jinak by později spadla a to nechtěla. A ačkoliv nic takového neplánovala, situace se jí líbila mnohem víc, než by byla ochotná přiznat. Cítit svalnaté tělo Tonyho pod rukama v ní vyvolávalo záchvaty touhy, ale jiné, než po Lucasovi.

Umíněně zavrtěla hlavou. Odmítala se nechat svést ještě dalším člověkem, dost k tomu, že se Steven choval jako žárlivý manžel, přestože s ním nikdy nic neměla.

Tony sebou chvíli šil, než pustil otěže a přesunul Victoriiny ruce do polohy, která by ho nelechtala. Potichu se zasmál, když ucítil její ledovou kůži.

„Není ti zima, Růženko? Neboj, já tě zahřeju,“ zavrněl svůdným hlasem, tak, aby to slyšeli všichni kolem. Samozřejmě vybuchli smíchy a smáli se ještě víc, když viděli její pohoršený výraz.

„No tak bojovníku, nechtěj, abych tě musela praštit,“ pohrozila mu, rovněž hlasitě. Následoval další chechot a jeden z chlapců sebou dokonce plácnul na trávu.

Tony ale zvedl hlavu k obloze a zadíval se na sluneční kotouč, který již byl za půlí své cesty. Docházel jim čas a on chtěl nejpozději zítra přijet za Tobiasem.

„Musíme jet,“ upozornil ji tiše a otočil k ní hlavu. V těch hnědých očích nalezla takhle z blízka snad tisíc vrstev a byli úžasně hřejivé, plné hvězd.

„Asi se nepřijdou rozloučit, že ne?“ zeptala se tichounce, smutně. Věděla to ještě dřív, než v jeho očích spatřila pravdu a musela se odvrátit. A on věděl, že to ví.